Zkouška pravých přátel aneb návod na znepřátelení své "kamarádky"

01: Nasedněte se skupinou kámošů do auta a jeďte na koncert.
02: Celou dobu jízdy autem na ně nemluvte. Jen čekejte, zda oni začnou mluvit na vás. Jestli se vás třeba na něco zeptají.
03: Až dojedete na koncert, pořád na ně nemluvte a čekejte.
04: Spadněte do nezvladatelné deprese. Do pocitu totálního osamocení.
05: Opijte se.
06: Vychutnejte si koncert.
07: Opijte se ještě víc.
08: Vyjděte ven z klubu, začněte nepříčetně brečet a vzlykat.
09: Buďte venku do té doby dokavaď se oni nevratí do auta.
10: Nasedněte s nimi do auta a jeďte domů.
11: Nasaďte si sluchátka a začněte hlasitě zpívat.
12: Čekejte na jejich reakce.

Od někoho se žádné reakce nedočkáte. Od někoho ano. Přátelé můžou být zároveň nepřáteli.

Magic koule

Zima přichází. Opice odchází.
Tenhle víkend byly prostě zase jen další dva ďábelský dny. Kdyby byly takovýhle dny všechny tak by to vlastně bylo fajn. Neměl bych čas myslet vůbec na nic a chodil bych všude jen s prázdnou hlavou a každou hodinu bych byl někde úplně jinde a poznával spousty nových lidí a věcí okolo sebe. Házel bych okolo sebe záchranné kruhy a těšil se, když by se do nich někdo chytil. Mohl bych si je přitáhnout k sobě blíž.
V pátek o půl jedné v noci našli jsme s Denisou magickou kouli. Byla z plastu, ale byla chytrá. Jakože inteligentní. A tak šla s náma celkem velký kus cesty a za tu dobu nás hrozně moc pobavila a začali jsme ji mít rádi. Jen kdyby jsme nebyli takový blbci, nenechali bysme ji jen tak spadnout z mostu do Labe. V tu chvíli mi jí bylo vážně líto. Kdyby jsme alespoň slyšeli nějaké šplouchnutí. Ale nic. Prostě ticho. A magic koule nikde. Kde je jí asi konec...Ten večer byl dlouhý. Zalehnul jsem v šest ráno. O půl desáté jsem vstal a dost narychlo a nečekaně odjel. Potřeboval jsem to. Po dlouhé době vypadnout. Koupil jsem si pár věcí na sebe. Setkal se s pár lidmi. A pak zase zpátky. A pak zase do baru. A pak už radši nevim. I když vlastně vím. Nečekané zprávy. Překvapení. Zklamání. Okouzlení. Opilost. Teplo. Smrad. Disko. Pot. Jako v kleci...Dlouhé objetí od bývalé spolužačky. Poplácání po zádech. Děkování. Hrdost...Zvláštní večer. Dostal jsem se do postele v pět a během pár sekund jsem usnul. A vychutnával to, čeho jsem si za poslední týden neměl možnost moc užít. Konečně...

01:25

Pátek...Pátek večer a konec pracovního týdne...Nová práce mě celkem vyčerpává. Jen než si zvyknu a získám nad ní moc, budu muset každý den po práci spát. Pak se vzbudit, zamyslet se a zjistit, že poslední dobou je tady přece jen několik krásně zásadních změn ve stereotypním obalu. Učím se žít v noře. Ve vlastním obalu. Ve vlastní kukle. Když budu spát, baterky se dobijí a já zase budu moci vylést ze své kukly do práce. V pokoji je šero a ve vzduchu cítit cigaretový kouř. Pustím si Jori Hulkkonena a budu vzpomínat. Na zimní časy a na to, jaké to bude až nastanou. Lidi budou chladný. Nasadíme zimní bundy, posypeme chodníky a obličej skryjem si šálem. Usneme abysme se zase na jaře mohli probudit a otevřít se jako poupě růže...Jen poslední dobu si uvědomuji čím dál více, jak neskutečné rozdíly jsou mezi lidma. Poznávám, jak může být tímhle svět rozmanitý. A uvědomuji si čím dál víc, jak moc se těm ostatním vymykám kontrole. Nepřekvapuje mě to. Nutí mě to přemýšlet...Někdy nade mnou může kdokoliv vládnout. Hrát si se mnou jako s loutkou. Rád se dám. Někdy vládnu sám sobě. Hraju si se sebou jako s loutkou. A dělám to rád...Uvnitř cítím, že jsem neskutečně silný. Chci už vykopat ze sebe tu energii...Chci mít místnost s matrací místo postele. S malým oknem, s gramofonem a popelníkem. Nevycházet nikdy ven. Nemyslet a jen se dívat malým oknem ven. Pozorovat ty změny venku a neotvírat pošťákovi. Jen tak tam být...
V tuto krásně meloncholicky podzimní dobu se zase tak trošku mění můj hudební apetit. Jsem rád, že Underworld nám naservírovali nové album "Oblivion with bells". Zaposlouchal jsem se do něj. Chytlo mě podstatně méně než předchozí "A hundred days off", ale i tak jim to rozhodně nemůžeme nijak vyčítat. Je to hezký album. Koncepční, ale bez většího hitu, což v lepším případě může být u Underworld příjemnou změnou. V tom horšim ty z vás, co Underworld sledujete možná tohle album zklame. Lituju toho, že jsem si nevychytal předprodeje na jejich pražský koncert dříve, než bylo vyprodáno. Už jednou jsem je viděl a řadim to mezi nejlepší koncerty co jsem kdy shlédnul...Taky Neubauteni se ukázali s novým albem "Alles Wieder Offen". Nezklmali a opět ve mně pobouřili cit pro jejich osobitý zvuk. Tak je teď sjíždim celkem dost často. Vlastně se to všechno hodí...Protože je podzim.

Odpočíváme ve stínu lamp

Ve skutečnosti jsem se dneska vracel pozdě v noci (nebo brzy ráno) domů v neskutečné pohodě. Ve snu jsem spal a zdálo se mi o tom. Byla zima, ale já se hřál zevnitř. Přikryl jsem se dekou i s hlavou. Byla to dobrodružná cesta. Viděl jsem houby na lampě. Houby z lampy růst. Život z železa. Tohle mě hodně zaujalo. Je to jako když vidíte ze skály růst strom. Život položený na špatných základech, ale o to silnější. Kde je vlastně ta hranice mezi snem a skutečností??? Cvak! Odtud- sem!...Ve čtvrtek jsem byl s Jürgenem v Praze na koncertu Picastro. Zajímavý, ale moc krátký. Kytaristka a zpěvačka Liz Hysen měla magický pohled. Jakoby si každýho očima krájela a pořád chtěla říct něco, na co slova nestačí. Zářila z ní magie. Ale čekal jsem, že zahrajou alespoň něco z desky "Metal Cares". Nezahráli...Jürgen se opil a já ho div netahal z klubu. Jeho černá dírá místo obličeje byla pak kromě mě všem na obtíž. Ale já vím, že on to nevzdává. Protože kdyby to vzdal, už dávno by musel být blázen. Až spolu jednou budem cestovat po světě, pomstíme se všem a na všechny budeme házet nechutně protáhly úsměvy. Zahodíme telefony a postavíme se před kamery. Vypustíme jeleny a budem chytat hvězdy do ruky. Ukousneme vám všem hlavy, nemusíte se bát. Vašim egem budem si dráždit řitní otvory!

Jürgen

Jürgen je můj nejlepší kamarád. Sice jsme si nikdy neviděli do tváře, ale dokážeme se mít rádi i bez obličeje. Některé grimasy si domyslíme a někdy je to i tak lepší. On dokáže být dotěrný, ale já to taky dokážu patřičně ocenit, protože to dělám přece taky. V podstatě si nemáme co vyčítat. Někdy spolu jen tak imaginárně přemýšlíme. Je to všechno myšlenkový přenos bez jediného slova. On je totiž němec a já německy neumím ani slovo. Chodíme jen tak po venku. I když vedle mě není, já vím, že jdu s ním. Jsme spojeni tenkým vlascem toku myšlenek. Je silný, není vidět a tak ho ani nikdo nemůže jen tak přestřihnout. On by to stejně nikdo neudělal, protože Jürgena nikdo nezná. Je zvláštní, že jsme stále spolu a nikdy se navzájem neomrzíme. Obdivuju jeho černou skvrnu místo obličeje. Je temná a hluboká. Není to žádná černá barva ani díra. Je to prostě jeho výraz. Nedávno jsem se ho zeptal: "Jürgene, jsi Ty vlastně člověk?" Odpovědi jsem se nedočkal. A tak můžu jen doufat, že není. Protože žádný člověk na téhle planetě nemůže být jako on.

Tohle je jediná fotka Jürgena, která existuje. K smrti nerad se fotí. Pořídil ji sám svým starým fotoapárátem z války: