Last in the society...

Společnost je jedna z těch zvláštních věcí, kterým možná nikdy neporozumím. Možná se ani nesnažím o to, abych všechny ty rozdíly na světě pochopil. Už jen ten pokus zkoušet se začlenit do něčeho, co je mi proti srsti mi nahání strach. Sociální rozdíly mezi lidmi...
Dívám se z okna, tahám kouř z cigarety a pozoruji sousedku, starší paní o holi, jak křičí na kolemjdoucího, ať si hovna po svém psovi sbírá. Jsou lidi, kteří nechají své psy srát na chodník a lidi, kteří serou druhým lidem na hlavu. Pán co jeho pes kálí na chodník se ohradí, kdežto člověk si na hlavu srát nechá a ještě za to děkuje. A v tom je ten rozdíl. Jde jen o to, jak to hovno dobře zabalit do sáčku...
Když jsem byl malý, chodívali jsme ve školce po obědě spát. Já se vždycky jen díval do stropu a nikdy se mi nepodařilo usnout. I když jsem se o to pokoušel, nešlo to. Každý den jsem na té posteli přemýšlel o tom, co bude až se ostatní vzbudí. Potom půjdeme na hříště. A jako každý den si všichni mezi sebe rozdělíme tříkolky a koloběžky. Toužil jsem získat koloběžku. Půjčit si ji a jen tak se na ni projet. Jenže ty byly jen 4 a zbytek tříkolky. Takže ten, kdo získal koloběžku byl něčím vyjímečný. Byl výš než ostatní a měl na to i právo. Jezdil totiž na koloběžce. V tu chvíli, kdy ji získal ho všichni obdivovali. Ale všem už bylo jedno, jakým způsobem ji získal k sobě. A nad tím jsem vždycky nejvíce přemýšlel, když jsem ležel na té posteli a nemohl usnout. A koloběžku jsem nikdy nezískal. Asi jsem dělal něco špatně...Vlastně určitě.
Vlastně dělám i špatně, že sem píšu takový kraviny...už neumim psát.