Chlapec a jeho svět
Narodil se chlapec. Neměl žádné jméno a tak ho každý volal Chlapec. Začal objevovat svět. Dostával mateřskou lásku a každý den učil se novým věcem. Poznávat věci, osoby, pocity. Znal pláč, smích, radost, smutek, bezmoc. Měl rád když cítil, že se o něho lidé zajímají a že ho mají rádi. On je měl rád také. Bral to jako samozřejmost a neznal nic takového jako násilí. Choval se ke všem stejně a to samé od všech i čekal. Měl rád ten pocit, když si lehl do postýlky, zachumlal se do peřin a na prsa si přitiskl svého plyšového medvídka. Tisknul ho pevně a věřil, že i méďa ho má moc rád. Často si s ním potají povídal, aby to nikdo neslyšel. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby medvídek mohl odpovědět na všechny jeho otázky. Bylo jich spousty. Spousty otázek, na které se bál zeptat své maminky. Potřeboval znát příčiny. Důvody všeho, co je okolo něho...Nikdy nechtěl být sám...Začal chodit do školy a spousty věcí se změnilo. Bylo to pro něho těžké. Někdy si před spaním vzal medvídka a vůbec na něho nemluvil. Čekal, že on promluví první a nebo, že ho jen vezme za ruku. Někdy si do medvídka utíral slzy. Nevěděl proč se tohle s ním děje a jen dokázal vnímat, že on je ten jiný. On je ten jediný. Začínal si připadat čím dál víc sám a často se uzavíral sám do sebe, kde si budoval složitý svět. Svět z obláčků, sluníčka, medvídka a hodných lidí...Ve škole se mu začali posmívat. On nevěděl čím si zasloužil tolik posměchu a bylo mu to moc líto. Asi byl pro ně moc velký podivín... Přestal mluvit. Ne že by nechtěl, ale prostě to nešlo. Když otevřel pusu, nevydal jedinou hlásku. Koktal. Jediný s kým mohl mluvit byl jeho medvídek. Ale medvídek zase nemohl mluvit s Chlapcem...Moc se bál toho, co bude. Nechápal proč on je ten, kdo musí být jiný než všíchni ostatní. Někdy se na sebe jen tak usmíval do zrcadla a nebo se zavíral do sklepa. To bylo místo, kde na něho nikdo nemohl a Chlapcovi tam bylo dobře. Chodil ven do přírody. Otáčel hlavu k nebi a pořád čekal na jakési vysvětlení. Někdy s sebou bral i svého medvídka. Posadil ho vedle sebe na louku a společně počítali každé stéblo trávy. Našel v sobě toho nejlepšího přítele, na kterého se může vždy spolehnout a kterému může vždy věřit. V podvědomí mluvil sám se svým nitrem a zkoušel si na vlastní otázky odpovídat sám...On pořád čeká, kdy se všechno tohle změní. Něco se mění, ale něco zůstává. Dokáže se smát jen tak a brečet pro nic za nic. Je závislý na pocitu cizí lásky. Ale v samém nitru sama sebe má stále svůj svět, ve kterém mu je nejlepé...
