29.Ledna vyšlo na labelu Kill Rock Stars jejich dlouho očekávané album Women as lovers. Trochu jsem se toho obával. Nevěděl jsem, co očekávat. Hned s první skladbou jsem se však uklidnil. Máme tu dalších 14 skladeb jejich absolutně originální, pestré a klasicky nostalgické hudby. Slyšel jsem to zatím asi jen 5x a už teď vím, že tohle album se opět zaryje hluboko do mé hlavy. Pocítil jsem i určitý posun od minulého The air force. Ta hudba je ještě více živější, možná o trochu veselejší. Trubky v destruktivním obalu s naprosto odzbrojujícími bicími. Vyzdvihnul bych skladbu Under pressure. Cover na Queen, na kterém jim hostoval Michael Gira...Tohle album je jako skládačka. Absolutně koncepční a i přesto, že má 14 skladeb (což je podle mě nezvykle moc-a už toho jsem se lekl)tak to do sebe všechno tak nádherně zapadá...Nevím co víc napsat. Myslím, že se tady o tom ještě zmíním více. Prostě opět geniální!
Sny se mi obvykle nezdají. Začínal jsem toho litoval, ale po posledním snu snad už ani nechci aby se mi někdy něco zdálo. Snít se dá i za bílého dne když bdím. A je to tak lepší...Poprvé jsem zažil něco, co jsem zatím pokaždé slýchaval jen z vyprávění. Možná se tomu říká noční můra, ale pro to, co jsem zažil snad ani toto označení není na správné. Kde je ta hranice mezi tím, co se vám zdá a co je skutečné? Už když jsem tu noc ulehal do postele, cítil jsem zvláštní pocit. Něco nepopsatelného. Jakoby se něco muselo stát. A mě se vůbec nechtělo spát. Převaloval jsem se z jednoho boku na druhý a oči se mi nechtěli zavřít. Ani nevím jak se mi podařilo usnout. Možná to bylo tím, že jsem si myslel, že stále bdím. Jel jsem vlakem do práce. Brzo ráno, zima, tma, mlha a já vystoupil na obvyklé opuštěné zastávce. Tmou mohl bych se přikrýt a zalést do ní jako šnek do ulity. Bylo po dešti. Na zemi rošlapaná těla žížal. Zapálil jsem si cigaretu, udělal pár kroků do tmy a všiml jsem si, že mám na sobě jen pyžamo. Vůbec mě to neudivilo. Najednou jsem si totiž uvědomil , že je to vlastně sen, který se mi zdá a já spím. Pokračoval jsem cestou podél kolejí až ke skládce. Střih. Jsem nahatý a brodím se přes dráty, plechy, trubky. Rez a špína obaluje moje nohy. Cítím vůni a zároveň mi ta vůně smrdí. Zdechliny, olej a hlína. Hrubé panelové stěny od krve. Neskutečně velký měsíc mi září nad hlavou. Jen tak můžu vidět všechen ten hnus kolem mě. Světlo odráží se v mýh očích. Potím se. Pronásleduje mě někdo, komu se chci pomstít. Nevím kdo to je, nevím proč, ale vím, že ho mám za zády. Zatímco ho hledám, mstí se on mně. Nepříčetný smích a slzy. Střih. Vzbudil jsem se. Vzbudil jsem se ze sna? Z šílené noční můry? Nedokážu rozlišit hranici mezi snem a skutečnosti. Strach mi proudí v žilách. Nedokážu to zvládnout sám. Snažím se volat o pomoc. Snažím se přivolat svou matku, ale nevydám ze sebe jedinou hlásku. Otevírám pusu a chci křičet. Nejde to. Cítím šílenou bezmoc. Vstávám z postele. Vídím své pohyby sekaně. Jakobych mrkal očima. Pořád hýbu ústy. Stále se snažim křičet ze všech sil. Beru za kliku u dveří od mého pokoje a tápu krokama do tmy. Vcházím do pokoje, kde spí má matka. Vidím její tělo na posteli jak bezvládně spí. Skláním se nad ní. Vidím třpytící se kapky potu jak stékají z mého čela. Možná to jsou i slzy. Chci ji probudit, ale nemůžu. Chci křičet. Chci se hýbat. Nemůžu nic dělat. Střih...Ležím ve své posteli v křeči a klapu pusou. Jsem spocený, nahý a deka na zemi. Vedlě mě leží zmuchlané pyžamo. Buší mi srdce...Tohle už je realita a tamto byl "jen" dost děsivý sen. Ale vážně jen? Nic takového jsem ještě nikdy nezažil. Bylo to zajímavé, ale šíleně reálné. Snad už nikdy více... Už se vám někdy zdálo ve snu, jak se probouzíte ze sna?
Po dovolené se těžko chodí do práce. Zvláště když předpokládáte, co všechno vás tam po 8mi denní nepřítomnosti čeká. Když jsem otevřel svůj inbox, myslel jsem, že nejdříve shoří počítač a poté mi praskne hlava. Neshořel, nepraskla! Všech 96 emailů jsem vyřídil během půl hodiny (už to je nadlidský výkon). Rozeslal jsem dalších cca 150 emailů s žádostí na výměnu směny. Záhadným způsobem jsem vyměnil směny hned dvě! Stihl jsem hodinový coaching se svým leaderem, kde jsem se dozvěděl, že všechny cíle plním na výbornou a to ještě s 3% navýšením (takže penízky navíc do výplaty:)ha! Vyřídil jsem 79 hovorů a ještě k tomu jsem se stihl na všechny usmívat. A to vše během 8mi hodin:) Pracoval jsem na 110%, byl to šílený den, ale mám ze sebe dobrý pocit!
Tuhle 30ti letou Američanku narozenou v San Franciscu jsem objevil teprve nedávno. Už jen prvním videem, které jsem spatřil na YouTube si mě bez okolků získala. Bylo to video z koncertu v Holandsku, na kterém pihatá zrzka, vlastním jménem Kristin Erickson, drží banjo, vedle sebe laptop a nepříčetně dětinským hlasem řve do mikrofonu. Tehdy mě napadlo něco jako "Laptop-country v elektro/disko kabátě". Svou hudbou na mě působí dost směšně a oto více, když se dozvídám, že vystudovala kompozici experimentální počítačové hudby v San Franciscu. Se svou kamarádkou si založila projekt Blectum From Blechdom, který za své netradiční nahrávky plné roztodivných lo-fi samplů získal i prestižní ocenění festivalu Ars Electronica 2001 (za album The Messy Jesse Fiesta). Tato akademicky vzdělaná dvojice se ovšem nikdy nebrala příliš vážně, což dokazuje např. desetipalec Bad Music And Butt Prints, jehož obal zdobí obtisky jejich pozadí. Kevin v poslední době tvoří a vystupuje především sólově a humor rozhodně neodkládá. Její neobyčejně pestrý debut Bitches Without Britches (u Chicks On Speed), vydává v rove 2003 a je nanejvýš zábavnou a originální směsí laptopových experimentů, skočných country fláků a úmyslně přeslazených popových písniček s legračními texty. O dva roky později vydává dlouhohrající album Eat My Heart Out. Již obálkou tohoto alba Kevin leckoho šokuje. Je tam vyobrazená ona, do pů těla nahá držící na svých obnažených ňadrech vnitřnosti (s největší pravděpodobností srdce). A stejně tak šokující je i materiál na této desce. Zde se pouští do srdceryvných chorálů, melodií a projevů, ustících někdy až v pláč, či nesnesitelný jekot. K tomu se nechává doprovázet všelijakými "kolotočáckými" beat-automaty, působícíh někdy až moc uměle či dětinsky. A v tom je možná právě ta sílá její hudby, originálního projevu a humoru...Naživo vystupuje s banjem a laptopem, procítěně zpívá, nemotorně tančí a neskutečně baví...Škoda, že jsem Kevin Blechdom neobjevil dříve, protože v roce 2004 se objevila se svou show i u nás na festivalu Alternativa. Třeba někdy příště... A ZDE si můžete stáhnout většinu materiálu nejenom z její vlastní tvorby. (Zdroj informací: www.freemusic.cz)
Seděl jsem v baru, popíjel kávu a četl si v malé sbírce básní od Egona Bondyho. Snažil jsem se ponořit co nejhlouběji do atmosféry každého verše. Nevnímal jsem okolí zakouřeného prostoru a okolo sebe nafouknul jsem si velkou bublinu. Bylo mi fajn...Na stole popelník, propálený ubrus s vánoční tématikou, zbytky marihuanového listí a flaška co nemá obsah. Zapálil jsem si cigaretu a vychutnával si dlouhý kouř vynoucí se kolem. Proudíci kolem stěny bubliny, vytvářel zvláštní obrazce. Tolik chemických reakcí se ve mě odehrálo během té chvíle...Vedle ke stolu přisedla si dívka. Blondýna. Vlasy rovné jako právítko, splývající s rameny. Velké oči daleko od sebe. Prostor mezi nimi byl dost velký a takový prázdný. Klidně by se tam vešlo ještě jedno oko, nebo alespoň nějaká malá dírka, kterou by mohl odcházet všechen ten odpad z její hlavy. Na pravé ruce měla dva obrovské plastové náramky. Jeden růžový, druhý zlatý. Občas jsem si všiml, že jí ty náramky omezují v pohybu a nebo tíží. Zapálila si cigaretu a otevřela své malá ústa rudě zbarvená rtěnkou. Kdyby v místnosti bylo jen o pár stupňů více, možná že její make up by ji začal stékat do výstřihu. Její oči mě nenápadně skenovali. Položil jsem knížku a podíval jsem se na ní. Bublina praskla. Naše oči se setkali a ona hned ucukla pohledem. I přes ten silný make up jsem spatřil jemné zrudnutí v její tváři. Nemluvil jsem. Ona však přiliš. Stále si kroutila prstem pramínek vlasů, házela hlavou a snad za každým slovem se podívala na display svého telefonu. Dala si nohu přes nohu a přisunula si židli blíže ke mně. Měla spousty otázek. Já žádné. A tak jsem jen odpovídal. Za chvíli si začala stěžovat, že ji nikdo nepíše ani nevolá. Vzal jsem mobil, řekl si ji o číslo a napsal ji sms: "Víš kdo byl Egon Bondy?" Překvapivě mi odpověděla smskou, že ne. Asi se chtěla také vytáhnout s nějakým zajímavým jménem a tak mi napsala:"A Ty víš kdo byl Robinson Crusoe?"Ovšem to netušila, že Robinson Crusoe nebyl spisovatel, ale hrdina jednoho příběhu, který napsal Daniel Defoe. Blondýna...Pokračovali jsme dále. O literatuře se s ní moc bavit nedalo a tak se mě hned zeptala, co poslouchám. Vyjmenoval jsem ji tak 10 jmen mých oblíbených autorů a bylo vidět, že i zde je náhle v pasti. "Pro mě je punk, rock, techno, trance, metal všechno jeden styl. Všichni to jsou feťáci!" Pověděla mi a dlouze si potáhla ze své slim cigarety Petra. Zeptal jsem se ji, kdo je podle ní feťák. Neodpověděla a jen se tak připitoměle ušklíbla...V malé televizi nad barem právě dávali film "Slunce, seno, jahody". Představil jsem si tu blondýnu na dvorku jak vybírá hovna z králíkáren a sype zrní slepicím. Tohle mě rozesmálo. Když se mě zeptala, proč se směju, řekl jsem ji, co mě napadlo. Na její sněhové tváři se vytvořil bubák. Jen na chvíli. Takový dívný pohled. Nechtěl jsem ji urazit a tak jsem se omluvil a vytvořil diskuzi o tom, jaký je život na vesnici a ve městě. Bylo zajímavé pozorovat její reakce a poslouchat její názory...Všiml jsem si kluka za jejímy zády. Díval se do země a občas na mě zamířil dost znechuceným pohledem. A tak jsem radši už nic neříkal, zapálil jsem si další cigaretu a otevřel knížku. Najednou do mě ten kluk drknul a pošeptal mi: "Prosím, můžeš si odsednout??Já tady mám s tou holkou rande."...Típnul jsem cigaretu, zavřel knížku a odešel z baru.
