Po cestě domů spatřil jsem na mokrém chodníku šneka. S ulitou...Už byl skoro na okraji chodníku a stačilo pár centimetrů k překonání velké cesty přes celou šířku cesty. Když jsem ho tak pozoroval, uvědomil jsem si, že vlastně musí být úplně odlišný od člověka. Uplně jiný život. On nemůže žit podle našeho času, protože by se v podstatě hrozně nudil. Musí mít svůj vlastní svět a jiný čas. Je pomalý. Nikam nespěchá a před nebezpečím, zaleze do sebe. A po celou dobu svého bytí se snaží dosáhnout nějakého cíle. Překonat cesty a přemístit se...Jenže pokaždý když se v noci podívá nahoru, připadá si tak sám...
Tyhle dny jsou na mě až moc hektické. Sakra!...V pátek jsem odehrál v pardubickém Divadle 29 svůj první sólový koncert se svým projektem "Moduretik". Nic moc. Na celé akci se moc lidí neukázalo a tak vládla spíše domácí atmosféra. Škoda. Ale bylo to celkem příjemné vybočení ze stereotypu a zajímavě pojatá akce (díky Báro!). V hlavním sále vystoupili ještě Magnetik, Midi Lidi a projekt Alef. Magnetik jsem už viděl předtím několikrát, ale nikdy mě to moc nenadchlo. Podlě mě celkem neúspěšná kopie Kraftwerk. Ale komu by se podařilo kopírovat úspěšně takovou legendu elektronický hudby? Já bych si to snad ani nedovolil. Proč když je vidím naživo mám pokaždé pocit jakobych seděl doma za počítačem a skládal hudbu? Ten program se z poslechnu nezapře. A proč pocit, jakoby to celé bylo hraný na playback? Možná na tom něco bude. Ovšem Midi Lidi mě dostali úplně z druhé strany. Jejich show je plná života, zajímavých textů, improvizace a geniální projekce. Moc dobrý! Konečně nějaký ryze český elektro projekt s lidskou tváří a bez robotů! Ještě druhý den jsem je viděl na Klídek festu v Hradci. Kdyby tam nebylo takové horko, určitě bych si to užil víc! Jako poslední hrál v Divadle 29 projekt Alef, což je jeden človíček (nebo chcete-li panáček) tvořící ve fruity loops. Nebyly to špatné kompozice. Jen občas celkem stereotypní využití vokálů. Slyšel jsem ho poprvé a celkem jsem u toho usínal, jelikož jsem byl uz šíleně utahaný (ale nebyl jsem zdaleka sám)...Zítra jedu na Plastique do Prahy. Snad to nebude tak úchylný jako minule. Rád bych s uhlazenou pěšinkou i odjel :) Jinak stále čekám...Čekám, objevuju a pozoruju. Nespim, pracuju, medituju a tvořim. Občas si rvu vlasy a utírám slzy...Nedávno jsem objevil svého dvojníka. Ne že by měl dva metry, ale nosí v hlavě dost podobný mozek tomu mému. Věděl jsem, že někdo takový existuje. Musí žít. Ale jen jsem netušil, že zrovna v našem státě. To je zajímavý...A tak pořád ztrácím a zase nacházím. Takže jsem vlastně pořád na nule...A léto mě zase otupilo!
Přikládám ještě klip k jedné skladbě, která mě poslední dobou chytla. Je to svěží elektro od projektu FPU (vlastním jménem Peter Benisch ze Švédska). Mám nadměrně nového elektra a nových desek. Chytlo mě nový EP XXL (Xiu Xiu+ Larsen- hlavně skladba Lost in the society, kterou denně slyším minimálně 5x).
Vracím se zpět. Vracím se ke svým kořenům a začínám se stávat tím nejobrněnějším rytířem. Chci vnímat, chci cítít a už to nejde...Poslední dny jsou kolotoč. Na nic není čas a já pořád někde pobíhám. Cestuju, potím se, pracuju a doufám. Doufám v to, že člověka, kterého jsem poznal nedávno zase brzy neztratím...A to mě teď užírá nejvíc. A už nevim co psát. Lásku si vynutit nemůžu. Ani nechci...Až schodim všechno to brnění, určitě napíšu něco, co alespoň bude davát smysl (ale stejně to nebude nikoho zajímat)... A tohle je bůh:
