...pohodlně otupělý...

...ve mně...

Don´t wake me i plan on sleeping in...

Středa, 13.8., 23:13:
Okay...Tak jo...Říkám si, že tenhle čas strávený ve vlaku by se určitě dal využít.
Zamyslel jsem se nad tím, kolih hodin za celý život člověk stráví ve vlaku. Koukáním z okna, myšlením a nebo jen takovým lelkováním. Za ten čas by toho mohl stihnout daleko více.
Když už se mi násilím klíží oči a od únavy nejde ani číst, zkusím alespoň napsat pár nesmyslů.
Jsem na cestě zpátky do Pardubic. Sedím ve vlaku, který má namířeno až někam k jižnímu Slovensku. Je tu hrozná zima a v kupé se mnou sedí nějaký děsně zarostlý chlápek, který je rozvalený na celé jedné sedačce. Podle toho, že neodpověděl na můj pozdrav to asi určitě bude cizinec, ale nevím vůbec odkud (podle toho jak později komunikoval s průvodčí jsem začal pochybovat o tom, zda vůbec mluví nějakou řečí- v komunikaci hráli totiž hlavní roli ruce a nohy obou dvou)...Dneska jsem odehrál koncert na vernisáži v Karlín studios. Až na problémy a tmu to bylo celkem fajn. Ale bez problémů by to nebylo ono. Myslím, že alespoň pár lidí jsem zaujal. Vlak jsem stihnul jen tak tak a cestou jsem musel odmítnout jednoho beznohého bezdomovce povalujícího se uprostřed nástupiště na kartonové krabici. Kdybych měl více času, možná bych mu i nabídnul cigaretu. Vypadal dost skroušeně. Ale myslím, že bych ji ani nemusel nabízet. Řekl by si o ni sám.
Nastoupil jsem do vlaku a zjistil jsem, že jsem absolutně vyčerpaný. Každý pohyb mě bolí. Bolí mě krk, že asi neudržím hlavu.
Dopil jsem poslední kapku pití a přede mnou je ještě bezmála hodina cesty (a to nepočítám zpozdění). A tak se nějak sbíram a počítám minuty a metry směrem k posteli. Zbláznil se mi mobil a ukazuje nějaké nesmyslné obrazce a čáry. Monika Načeva mi šeptá, že démoni přicházejí. Je tu tma a zima. Zkusím spát...
Je to zmatek co mám teď v hlavě. Zmatek a neskutečná únavu. A to je důsledek tohodle nesmyslnýho a zmatečnýho textu...

Na vernisáži mě zaujala replika obrazu od Adolfa Hitlera. Vysela hned vedle televize na které se obraz celkem zajímavou formou rozebíral. 3 rodiny nezávisle na sobě dostali za úkol, aby se k obrazu vyjádřili a detailně popsali, jak na ně působí a co v něm vidí. Zajimavý projekt. Snad mi autor projektu promine, že jsem si nezapamatoval jeho jméno.
A co vidíte vy?

Chlapec, který viděl pravdu

Kdysi dávno žil v Anglii chlapec, který se na první pohled nijak zvlášť nelišil od kluků svého věku. Musel chodit do školy, psát domácí úkoly, poslouchat rodiče a v neděli pravidelně chodit s rodinou do kostela. Mimo to také neměl rád maso, svoji sestru a pláč. Nikdy neměl moc kamarádů svého věku, i když by tolik rád. Všichni ho odsuzovali a zatracovali za to, jaké měl názory a s jakými "objevy" přicházel mezi ostatní. Od narození se mu totiž všichni v jeho očích jevili jako lidé s barevnými "světly" kolem těla. Chlapec nevěděl, že je to něco "nadpřirozeného" a že ne každý je obdarován schopností spontánně vidět auru, jemnohmotná těla, duchovní bytosti nebo události a informace z minulosti i budoucnosti. Dlouhou dobu to pokládal za normální a významnou součástí jeho zážitků proto bylo nepochopení okolí...
Neobvyklý opravdový příběh. Deník chlapce, který se postupně vyrovnává se svým "handicapem" a zároveň životní příběh člověka, který se málokdy dokázal setkat s pochopením. Před smrtí autora deníku, ho jeho manželka předsvědčila, aby deník nechal publikovat. Měl však jisté výhrady. Deník nesměl vyjít dříve než sedm let po jeho smrti a některá jména musela být změněna, protože nechtěl uvést do rozpaků žijící příbuzné a známé. Též nechtěl, aby bylo zmiňováno jeho pravé jméno...
Knížka, která mě hodně zaujala. Ať už to pravda je, nebo ne...
*
A já jsem zase skoro někde jinde. Můj život se opět obrací naruby. Jen nevím, jestli je to tak dobře, nebo ne. Ale všechno co se stane, nebo stalo určitě má svůj pravý význam, a tak věřím, že všechno co se děje, se děje správně a protože to zkrátka tak někdo chce...Jen kdyby se mě teď někdo zeptal, jak se mám, dlouho bych se zamýšlel, jak odpovědět. Možná žádné slovo by přesně nedokázalo vystihnout mé pocity. Je to zvláštní. Už dlouho nebylo takhle. Nemůžu spát, nebaví mě hudba, nechci být sám...
Život je jako vlak. Někdy jen tak čekáte a nic se neděje. Potom když vlak přijede, nastoupíte a on se rozjede. Poznáváte nové věci, nové kraje, nové lidi. Cestou toho poznáte spousty. Když už jedete ve vlaku moc dlouho, vystoupíte a dlouho poznáváte jen to jedno místo kde jste právě vystoupili. Potom ho znáte a jdete si zase stoupnout na stanici. A zase čekáte...Buď vlak přijede a vy nastoupíte, a nebo pod něj skočíte...

Víno, světla, karma a esence osoby...

Už zase se měním. Připadám si jako figurka z modelíny. Dřive mě mohli přetvářet lidi, které jsem potkával. Lidi, které mě obklopovali. Teď už nejsem loutka společnosti, ale modeluju se sám sobě. Koukám se okolo sebe a hledám tu odpověď na otázku, kterou ani neznám. Jenom tak myslim a čekám. Sám za sebe. Duše v tělě....Je toho zase spousty. Moc pocitů, změn a myšlenek co mi proudí hlavou. Zkrátka není o čem psát. Zní to pořád stejně. Zvláštní je, že sem dokážu psát jen ve chvílích, kdy se něco děje. Něco jinýho než bych čekal. V situacích, kdy jsem sám v sobě a nebo hnětu kus modelíny v ruce...
V posledních dnech hledám oporu v Karmě. Jako vždycky když se uzavřu sám do sebe. Je to něco, nad čím spousta lidí jen mávne rukou a nebo to považuje za ubohé šarlatánství. Ale já začínám postupně přicházet k faktu, že na něčem jako Karma je tvořená celá podstata bytí. Věřím, vstřebávám, existuju...Učím se pozorovat auru lidí a doufám, že vůbec něco takového může existovat. Shluk veškerých emocí, myšlenek, představ, zkušeností i záměru, které člověk má. Je duše a tělo. Pokud existuje duše, pak tělo je pouze zhmotněním duše. Schránka na vyšší principy, která je ve své podstatě zbytečná. Reakcí mozkových buněk je také možné vykládat si duši. Pak by ale tohle celé bylo až moc zbytečné. A o čem je svět?...Možná jsem blázen. Ale i blázen má auru. A jakou barvu má ta moje? Možná je růžová, s černým lemováním. Možná je průhledná a možná prostě neexistuje...