Chlapec, který viděl pravdu

Kdysi dávno žil v Anglii chlapec, který se na první pohled nijak zvlášť nelišil od kluků svého věku. Musel chodit do školy, psát domácí úkoly, poslouchat rodiče a v neděli pravidelně chodit s rodinou do kostela. Mimo to také neměl rád maso, svoji sestru a pláč. Nikdy neměl moc kamarádů svého věku, i když by tolik rád. Všichni ho odsuzovali a zatracovali za to, jaké měl názory a s jakými "objevy" přicházel mezi ostatní. Od narození se mu totiž všichni v jeho očích jevili jako lidé s barevnými "světly" kolem těla. Chlapec nevěděl, že je to něco "nadpřirozeného" a že ne každý je obdarován schopností spontánně vidět auru, jemnohmotná těla, duchovní bytosti nebo události a informace z minulosti i budoucnosti. Dlouhou dobu to pokládal za normální a významnou součástí jeho zážitků proto bylo nepochopení okolí...
Neobvyklý opravdový příběh. Deník chlapce, který se postupně vyrovnává se svým "handicapem" a zároveň životní příběh člověka, který se málokdy dokázal setkat s pochopením. Před smrtí autora deníku, ho jeho manželka předsvědčila, aby deník nechal publikovat. Měl však jisté výhrady. Deník nesměl vyjít dříve než sedm let po jeho smrti a některá jména musela být změněna, protože nechtěl uvést do rozpaků žijící příbuzné a známé. Též nechtěl, aby bylo zmiňováno jeho pravé jméno...
Knížka, která mě hodně zaujala. Ať už to pravda je, nebo ne...
*
A já jsem zase skoro někde jinde. Můj život se opět obrací naruby. Jen nevím, jestli je to tak dobře, nebo ne. Ale všechno co se stane, nebo stalo určitě má svůj pravý význam, a tak věřím, že všechno co se děje, se děje správně a protože to zkrátka tak někdo chce...Jen kdyby se mě teď někdo zeptal, jak se mám, dlouho bych se zamýšlel, jak odpovědět. Možná žádné slovo by přesně nedokázalo vystihnout mé pocity. Je to zvláštní. Už dlouho nebylo takhle. Nemůžu spát, nebaví mě hudba, nechci být sám...
Život je jako vlak. Někdy jen tak čekáte a nic se neděje. Potom když vlak přijede, nastoupíte a on se rozjede. Poznáváte nové věci, nové kraje, nové lidi. Cestou toho poznáte spousty. Když už jedete ve vlaku moc dlouho, vystoupíte a dlouho poznáváte jen to jedno místo kde jste právě vystoupili. Potom ho znáte a jdete si zase stoupnout na stanici. A zase čekáte...Buď vlak přijede a vy nastoupíte, a nebo pod něj skočíte...