Magic koule

Zima přichází. Opice odchází.
Tenhle víkend byly prostě zase jen další dva ďábelský dny. Kdyby byly takovýhle dny všechny tak by to vlastně bylo fajn. Neměl bych čas myslet vůbec na nic a chodil bych všude jen s prázdnou hlavou a každou hodinu bych byl někde úplně jinde a poznával spousty nových lidí a věcí okolo sebe. Házel bych okolo sebe záchranné kruhy a těšil se, když by se do nich někdo chytil. Mohl bych si je přitáhnout k sobě blíž.
V pátek o půl jedné v noci našli jsme s Denisou magickou kouli. Byla z plastu, ale byla chytrá. Jakože inteligentní. A tak šla s náma celkem velký kus cesty a za tu dobu nás hrozně moc pobavila a začali jsme ji mít rádi. Jen kdyby jsme nebyli takový blbci, nenechali bysme ji jen tak spadnout z mostu do Labe. V tu chvíli mi jí bylo vážně líto. Kdyby jsme alespoň slyšeli nějaké šplouchnutí. Ale nic. Prostě ticho. A magic koule nikde. Kde je jí asi konec...Ten večer byl dlouhý. Zalehnul jsem v šest ráno. O půl desáté jsem vstal a dost narychlo a nečekaně odjel. Potřeboval jsem to. Po dlouhé době vypadnout. Koupil jsem si pár věcí na sebe. Setkal se s pár lidmi. A pak zase zpátky. A pak zase do baru. A pak už radši nevim. I když vlastně vím. Nečekané zprávy. Překvapení. Zklamání. Okouzlení. Opilost. Teplo. Smrad. Disko. Pot. Jako v kleci...Dlouhé objetí od bývalé spolužačky. Poplácání po zádech. Děkování. Hrdost...Zvláštní večer. Dostal jsem se do postele v pět a během pár sekund jsem usnul. A vychutnával to, čeho jsem si za poslední týden neměl možnost moc užít. Konečně...