A teď...!!

Sedim uprostřed pokoje, poslouchám ticho a pozoruji jak světlo pomalu odchází. Slyším vlastní dech a cítím vlastní tep. Nechci si nechat ujít jediný zvuk. Ruch z venku mi připomíná dětství. Znám všechny ty zvuky co se ozývájí z hřiště za barákem. Mám je v hlavě. Chci se vrátit zase zpátky a hrabat se rukama v písku a mít radost z každé nové bábovičky. Chci mít toho plné boty a špinavé tepláky. Chci mít zase ten dětský mozek. A chci zase histericky křičet na mámu, že chci být venku ještě chvíli. A ještě chvíli si užít ten pocit být s někým...Tohle je poslední volno toto léto a já jsem zase sám. A přitom jsem vlastně teď měl být úplně někde jinde a s úplně někým jiným a né zase psát svý trapný výlevy na blog, který beztak nikdo nečte. Měl jsem se smát a být živen z úsměvů jiných. Nebudu už od vás chtít nic. Nebudu se už vnucovat. říkám si to stokrát a klidně si to napíšu tisíckrát na papír abych se vzpamatoval z toho, co dělám. Když se nebudu vnucovat, budu už úplně sám a možná mi tak bude i dobře...Může mi někdo vysvětlit, proč lidi slibují a nic nedokazují? Proč lidi dávají jen naděje a sami se lidí vzdávají? A proč je teď všechno tak divný? Chci křičet ze všech sil!! Chci plyvat krev a blít hlasivky!!!...Děkuji Ti můj Deníčku!
A ted si dam XIU XIU, narvu hlavu k repraku a zarvu si!!!