Pomáhat a chránit

Seděl jsem na laviččce v parku akorát v tu chvíli, kdy se jeden z teplejších prosluněných jarních dnů mění v chladivou a vlhkou noc. Koukal jsem se okolo sebe do prázdna a poslouchal "Her space holiday". Bylo mi dobře a v hlavě vládl klid. Po chodníku se ke mně stále přibližovalo nějaké světlo. Bylo to auto. Až když bylo jen pár kroků ode mě, všiml jsem si, že je to policejní auto. Napadlo mě, jestli jsem se nestal svědkem nějakého zločinu aniž bych o tom věděl. Potom by se mě policisté jen zeptali na pár otázek a odjeli by. Přemýšlel jsem...Ještě než policista stáhl okénko, aby se mnou mohl mluvit, zapl se maják na střeše auta. Celkem mě to polekalo. Sundal jsem sluchátka z uší. Policista stáhl okénko a pozdravil mě. Pozdravil jsem ho taky. "Co tady děláš mladej?!" Řekl policista se značnou agresí v jeho hlase. Celkem mě to udivilo. Nečekal jsem takovou otázku. "Sedím na lavičce" odpověděl jsem. "A kouříš??" Pokračoval policista v otázkách. "Ne, teď nekouřim!" odpověděl jsem. "Já se ptám, jestli kouříš a vsadim se, že u tebe určitě najdu cigarety!" Div nezakřičel, vystoupil z auta a blížil se ke mně. "Udělal jsem snad něco špatně??" Zeptal jsem se ho mírně roztřeseným hlasem. Policista přišel ke mně a levou nohu si dal na lavičku. Teprve teď jsem si mohl všimnout jak byl mohutný. Na hlavě skoro žádně vlasy, oči mírně přivřené. "Tak ty budeš drzej! Nemám rád, když někdo dělá problémy!" V tu chvíli jsem se nezmohl ani na slovo a jen jsem v celém těle cítil tep mého srdce. Policista pokračoval: "Kolik Ti je let???!" Odpověděl jsem, že 22. "Tak to jsi toho asi moc nezažil mladej! Nebuď drzej, než to začnu řešit jiným způsobem!"...Nezmohl jsem se ani na slovo. Bál jsem se, aby to policista nezačal řešit jiným způsobem. Potom by mohl i vytáhnout obušek a zmlátit mě. Tak jsem radši byl zticha...Jen jsem se s nimi rozloučil s přáním hezkého večera, policista nastoupil do vozu a zase odjeli...Zkazili mi celý večer a ještě hodně dlouho potom jsem o tom přemýšlel...Je tohle normální?