Linka života

Zdálo se mi o tom, jak stojím u výrobní linky. Vedle stroje, který nekonečně chrlí nějaké součástky. Součástky, ze kterých se skládá život. Jsou to krabice. Krabice s nápisem, s důležitým obsahem uvnitř. Jedna je malá a je na ni nápis "Úsměv". Druhá větší s nápisem "Strach". A pak další a další. "Závist", "Štěstí", "Smutek", "Sebevědomí"...Každá je jiná. Odlišují se v barvě, v tvaru. Vždy když ze stroje nějaká krabice vypadne, stroj ohlásí její název. Někdy jich chrlí tolik najednou, že jednotlivé názvy se překrývají a stroji se nedá rozumět...Stojím tam a jen pozoruji. Obrovská výrobní hala, špína, tma a zima. Stojím nahý a nechávám se zasypávat těma krabicema. Je to krásný pocit. Nepříčetný klid, ze kterého se mi chce křičet. Usmívám se a nemůžu se hnout. Bezvládně mi z očí stékají slzy. Jedna po druhé si hledají cestu po mém zaprášeném těle. Vím, že budu čístý, když slz bude hodně...Čekám, že se stroj brzy zasekne, pokud ho nikdo neobsluhuje a nedává krabice na svá místa. Jsou teď všude okolo mě poházené a já se nehnu z místa...
A já s hlavou plnou sraček polykám ibalgin, poslouchám Sigur Rós a potím se...Cítim své srdce na polštáři...Chci být s Tebou!