Respekt chlape! Drž se svého stylu!!

Asi není o čem psát. Mám pocit, že čím víc toho zažívám a čím víc se toho děje, tím míň mám o čem psát na blog. Cítím, že začíná podzim. Tmavá doma. A můj zákon mluví o tom, že po každé radosti přijde smutek. Možná kdybych nečekal s otevřenou náručí tak nepřijde/ Třeba se mi někdy podaří ten zákon rozbít.
Navštívil jsem vesnickou diskotéku. Celkem jsem se těšil na dobrou zkušenost. Radost mě ale nějak přešla, hned jak jsem spatřil obličeje všech těch "rádoby hip-hoperů" co stály před "klubem". Jejich oči jsem cítil úplně všude. Jejich EGA byla cítit na kilometry daleko. Asi mám moc citlivé uši a nebo prostě jen poslouchám cizí rozhovory. Ale někdy vás to trkne samo, když z druhé strany slyšíte nějaké zajímavé vyjádření na mou osobu. Někteří lidi jsou moc zvláštní. Moc konzervativní a jakékoliv vybočení a nebo útěk z jejich stáda je pro ně nepřijatelný. Každý je jiný, ale asi ne každý to dokáže pochopit. A tak jsem to v průběhu večera nějak nepobral a když už na mě někdo začal dohazovat nějakou spojitost s "tokio hotel" tak jsem svůj názor musel vyjádřit trošku hlasitěji. No a docela to i pomohlo, i když pár lidí ode mě muselo uskočit, protože bych jim dělal ostudu (ale to chápu, protože oni v té vesnici musí ještě pár let bydlet). Někdy si člověk musí otevřít hubu. A někdy přes ní i dostane. Ale taková je přece příroda. A lidí jsou zvířata...A tak jsem se pak dokonce dočkal pár respektů v podobě poplácání po ramenou. Checht! O to bych snad radši ani nestál!
Zakončím to větou od Ondry: "Kdyby lidské duše byla zrcadla, pár lidí by se pozvracelo a vstouply by sebevraždy."