Je normální být nenormální?

Mám strach. Mám strach ze všeho. A možná nejhorší je, že nemám strach ze sebe, ale z těch druhých, o kterých vlastně pořádně nic nevím. Mám strach taky ze své budoucnosti. Někdy bych chtěl mít v sobě tu moc a nahlédnout o nějaký ten rok dopředu. Možná by tam byla už jen tma... Zase přišel přelom. Všechno se láme a já zase čekám až to přejde. Možná to potrvá jen dalších pár dnů nebo týdnů. Dokavaď si prostě zase neodvyknu a nebude čisto. A potom na chvíli klid a čas na zotavenou. Jsem jako cestovatel, který se nikdy nezastaví v cíli. Dívá se stále před sebe. Míjí různá místa a někde se i zastaví. Zůstane par dnů a pak zase dál. A jen jediný pohled zpět by mohl vyvolat vzpomínky na místa, kde třeba už nikdy nebude. A přitom byly tak krásné... Žiju životy jiných jakoby byly moje a ocitám se tak v roli nepříjemného brouka sídlícího přímo v centru mozku každého, kdo se přiblíží mému tělu. Je tohle normální?