Povím Ti příběh ….. nevím proč ho píšu sem, ale možná proto , že tady patří nebo to spíše tak cítím. Tento příběh je o vojákovi (já jako pacifista ..už tak je to pro mě náročné), který se navrací domů z Iráku. Volá ze Ženevy domů svým rodičům. „Mami a tati, vracím se domů. Ale musím se vás na něco zeptat. Je tady semnu kamarád a já bych ho rád vzal s sebou k nám.“ Jistě odpověděli rodiče „rádi ho uvidíme“. „ale něco byste měli vědět“, pokračoval syn, „můj kamarád byl těžce zraněn. Šlápl na minu a přišel o nohu a o část ruky. Nemá kam jít a já bych byl rád, aby žil u nás.“ „To je strašné, synu. Samozřejmě mu rádi pomůžeme najit bydlení a zapojit se do společnosti.“ „Ne,mami a tati. Chci aby žil u nás.“ „Chlapče,“ řekl otec, „nevíš o co nás žádáš. Někdo s takovým handicapem by pro nás byl velkou přítěží. Máme svůj životní styl a nemůžeš přece čekat, že jej kvůli němu jen tak opustíme. Prostě přijď domů a já ti to vysvětlím. Určitě se o sebe dokáže postarat a nebo mu někdo pomůže.“ Ihned poté syn zavěsil a už se rodičům neozval. O pár dní později rodičům volá ženevská policie. Jejich syn zemřel po pádu z výškové budovy. Polici to hodnotí jako sebevraždu. Zdrcení rodiče okamžitě letí do Ženevy, aby tělo identifikovali. Poznali ho, ale ke svému zděšení rovněž zjistili, že jejich syn měl jednu ruku a jednu nohu. Rodiče z tohoto příběhu jsou jako mnozí z nás. Je jednoduché milovat krásné a veselé, ale nemáme rádi ty, kteří by nás mohli v něčem obtěžovat a nebo nám bránit v našem pohodlí ( a přitom se od nich můžeme tolik naučit). Raději se straníme těch, kteří nejsou zdraví, krásní nebo chytří. Zkusme mít odvahu neodvracet se od těch, kteří naši pomoc potřebují, zkusme nezavírat oči před nedokonalostí. Vždyť nikdo z nás neví, kdy sám bude potřebovat pomoc druhých, nevíme, jestli na nás zítra nečeká nějaké „mina“ – třeba ve formě rychle jedoucího auta, zákeřná choroba …. . Nezapomínejme na dar PŘÁTELSTVÍ. Protože praví přátele nás mají rádi takové,jací jsme – i když nejsme dokonalí – nejkrásnější a nejchytřejší. Opravdové přátelství je dar. Praví přátele dokáží rozesmát, povzbudit, naslouchají a otevírají nám své srdce.
jovano: diky...hezky pribeh a hlavne pravdivy.Ale mozna spatne,ze pravdivy.Lidi sou zvlastni...ruzny...a zly...jen me napada otazka. Co kdyz nekdo ma handicap a presto ma vsechny koncetiny?...mozna se pak nazyva blazen...mozna
2m: nejde o to kdo má jaký handicap. To je nepodstatné ba naopak, každý z nás má něco hluboko v sobě co považuje za handicap a to považuje za nedostatek hodný osudu světa. Proto jsme všichni tak trochu blázni. U lidí, kteří mají handicap zjevný již na první pohled je jednoduché toto akceptovat, ale u lidí, kteří jej mají hluboko v srdci se sním perou sami a není jednoduché tento handicap odhalit. To pak záleží na jeho blízkých jestli dokáži člověku rozumět a umět naslouchat a pomoci. Proto se musíme učit všichni naslouchat. Všichni se máme pořád co učit.
Jovano: ...a ja se budu muset nejdrive naucit objevovat takovy "handicap" sam v sobe. Pokud ho sam nenajdu, jakobych nezil...jediny clovek je schopen me v tomhle pochopit. Nebo spise naslouchat a vedet...a to Ty
No popravě sice mi to imponuje, ovšem nejsem rád, že jsem „podle tebe“ jediný člověk, který ti rozumí, pochopi tě či naslouchá ti. Myslím si ,že na tomto světě je i další a pro tebe mnohem důležitější člověk než já. Ale důležité je s tímto bojovat. :-P
6 komentářů:
Je možné milovat a přitom nebýt šťastný; je možné být šťasný a nemilovat. Ale milovat a být přitom šťastný, to by byl zázrak.
Povím Ti příběh ….. nevím proč ho píšu sem, ale možná proto , že tady patří nebo to spíše tak cítím.
Tento příběh je o vojákovi (já jako pacifista ..už tak je to pro mě náročné), který se navrací domů z Iráku. Volá ze Ženevy domů svým rodičům. „Mami a tati, vracím se domů. Ale musím se vás na něco zeptat. Je tady semnu kamarád a já bych ho rád vzal s sebou k nám.“ Jistě odpověděli rodiče „rádi ho uvidíme“. „ale něco byste měli vědět“, pokračoval syn, „můj kamarád byl těžce zraněn. Šlápl na minu a přišel o nohu a o část ruky. Nemá kam jít a já bych byl rád, aby žil u nás.“
„To je strašné, synu. Samozřejmě mu rádi pomůžeme najit bydlení a zapojit se do společnosti.“
„Ne,mami a tati. Chci aby žil u nás.“ „Chlapče,“ řekl otec, „nevíš o co nás žádáš. Někdo s takovým handicapem by pro nás byl velkou přítěží. Máme svůj životní styl a nemůžeš přece čekat, že jej kvůli němu jen tak opustíme. Prostě přijď domů a já ti to vysvětlím. Určitě se o sebe dokáže postarat a nebo mu někdo pomůže.“
Ihned poté syn zavěsil a už se rodičům neozval. O pár dní později rodičům volá ženevská policie. Jejich syn zemřel po pádu z výškové budovy. Polici to hodnotí jako sebevraždu. Zdrcení rodiče okamžitě letí do Ženevy, aby tělo identifikovali. Poznali ho, ale ke svému zděšení rovněž zjistili, že jejich syn měl jednu ruku a jednu nohu.
Rodiče z tohoto příběhu jsou jako mnozí z nás. Je jednoduché milovat krásné a veselé, ale nemáme rádi ty, kteří by nás mohli v něčem obtěžovat a nebo nám bránit v našem pohodlí ( a přitom se od nich můžeme tolik naučit). Raději se straníme těch, kteří nejsou zdraví, krásní nebo chytří.
Zkusme mít odvahu neodvracet se od těch, kteří naši pomoc potřebují, zkusme nezavírat oči před nedokonalostí. Vždyť nikdo z nás neví, kdy sám bude potřebovat pomoc druhých, nevíme, jestli na nás zítra nečeká nějaké „mina“ – třeba ve formě rychle jedoucího auta, zákeřná choroba …. .
Nezapomínejme na dar PŘÁTELSTVÍ. Protože praví přátele nás mají rádi takové,jací jsme – i když nejsme dokonalí – nejkrásnější a nejchytřejší. Opravdové přátelství je dar. Praví přátele dokáží rozesmát, povzbudit, naslouchají a otevírají nám své srdce.
jovano: diky...hezky pribeh a hlavne pravdivy.Ale mozna spatne,ze pravdivy.Lidi sou zvlastni...ruzny...a zly...jen me napada otazka. Co kdyz nekdo ma handicap a presto ma vsechny koncetiny?...mozna se pak nazyva blazen...mozna
2m: nejde o to kdo má jaký handicap. To je nepodstatné ba naopak, každý z nás má něco hluboko v sobě co považuje za handicap a to považuje za nedostatek hodný osudu světa. Proto jsme všichni tak trochu blázni. U lidí, kteří mají handicap zjevný již na první pohled je jednoduché toto akceptovat, ale u lidí, kteří jej mají hluboko v srdci se sním perou sami a není jednoduché tento handicap odhalit. To pak záleží na jeho blízkých jestli dokáži člověku rozumět a umět naslouchat a pomoci. Proto se musíme učit všichni naslouchat. Všichni se máme pořád co učit.
Jovano: ...a ja se budu muset nejdrive naucit objevovat takovy "handicap" sam v sobe. Pokud ho sam nenajdu, jakobych nezil...jediny clovek je schopen me v tomhle pochopit. Nebo spise naslouchat a vedet...a to Ty
No popravě sice mi to imponuje, ovšem nejsem rád, že jsem „podle tebe“ jediný člověk, který ti rozumí, pochopi tě či naslouchá ti. Myslím si ,že na tomto světě je i další a pro tebe mnohem důležitější člověk než já. Ale důležité je s tímto bojovat. :-P
Okomentovat