jsi to hlavně ty, kdo se otáčí zády k ostatním

izolace

2010-07-30T09:58:00.002+02:00

na chvíli jsem zapomněl, jaký jsou lidi krysy
ale už je to zase v pohodě
...

ze sebe vražda

2009-07-21T19:52:00.002+02:00

sen už zkončil
probudím se
topím se v realitě
a v pozitivech na dně
hledám kusy sebe
abych z nich mohl vytvořit
jiného člověka

stojím před zrcadlem
v uších slyším vlastní nářek
v puse krev
a v očích sůl
v zrcadle vidím tebe
když znovu nadechnu se
a pak už nic...

slyším své pokojové rostliny
jak pokojně vypráví
že mají květy

poslouchají mě
jak vyprávím jim
o sobě

o tom co umím nejlépe
o tom co bolí
o tom, že mám hlad
o tom, že je mi zima
o tom, že se kácím
o sobě...
o tobě...
a o sebevraždě...

zbytečný řádky, zbytečný pocity...

2009-06-04T00:28:00.003+02:00

i kdybych Tě neznal
věřil bych Ti
i kdybych o tobě nevěděl vůbec nic
cítil bych Tě
tam někde ve mně
hluboko v sobě

nemusíš teď říkat nic
stačí úsměv
Tvůj smích
ten přirozený výraz v Tvé tváři

můžeme dělat stejné věci
můžeme se radovat
můžeme se spolu usmívat
můžeme se mračit
a vždycky budu cítit to samé

můžeme být spolu
můžeme být dva?
necháš mě někdy samotného?

mám Tě v sobě...
cítím Tě tam
mám Tě rád...

nejvíc nesnesitelný je to, že nic není nesnesitelný...

2009-04-22T15:35:00.004+02:00

tolik krásy všude okolo
tolik úsměvů na tvých rtech
tolik málo prostoru
a spousty arogance

mnoho opilých monologů
moc slov najednou
síla vět, kterým nerozumím
a řeč, kterou neumím

křeč do který jsi mě zahnal
mě nutí teď odejít
zatáhnout oponu
a dostat se ven

chci běžet bez přestání
běžet bez ohlédnutí
běžet do ustání
běžet dál

abych dostal se k Tobě blíž...

don´t WORRY BOY!!!!

2009-03-16T20:59:00.000+01:00

kelly, i'm a liar
i said it'd last forever
michael, i'm a bastard
said i'd keep the band together

skin so bad, don't look at me
worry boy, worst part of me

tara, i'm complaining
about praying on my knee
molly, am i your brother
when i don't return your call?

skin so bad, don't look at me
worry boy, worst part of me

ostrá hrana

2009-02-03T00:30:00.001+01:00

díra v hlavě
otvor ve zdi
prasklá aura

vymazávač

kosti lebky
ostrhý hrany
kouty v duši

vymazávač

kůže s nehty
pokoj na sny
nože v srdci

vymazávač

pocity zla
ruce na skle
síť na těla

...a těla z papíru

dramatický lemur

2009-01-30T08:02:00.000+01:00

poslední píseň...

2009-01-27T21:54:00.003+01:00

Nedávno když jsem seděl v obřadní síni, obklopen všemi smutečními hosty a poslouchal poslední píseň na rozloučenou zesnulému, napadla mě v tomto smutku myšlenka na můj vlastní pohřeb. Co bych si dal zahrát na svém vlastním pohřbu? Ptal jsem se sám sebe...Vlastně jsem nad tím ani nemusel dlouho přemýšlět- byla by to Bjork a její All is full of love...
Co VY???...Můžete psát do komentů...

zvěř reality show

2009-01-21T18:31:00.001+01:00

Objevil jsem webkameru z jednoho Estonského lesa, která je namířená přímo na krmelec, kam chodí zvěř žrát. Nedávno jsem strávil celé odpoledne nad pozorováním tohoto místa. Často se zde vyskytují vrány a menší ptáčci a zobají zrní ze země. Ve 13:27 přišel nějaký muž v plášti s kapucou a holinkama, a nasypal na zem jablka a zrní. V 16:03 přišla malá srna, nervózně se koukla kolem sebe a brzy zase odešla. Ve 21:18 přišel první kanec, který začal vyžírat vše co našel po zemi. K němu se přidali ještě další dva a když jsem šel spát, tak tam bylo už pořádné hejno čuňat...Místo je v noci osvětlené, takže můžeme pozorovat i za tmy...Zajímavé koukání!
Zde je link: http://tv.eenet.ee/siga?MSWMExt=.asf/
A zde najdete další pohledy do Estonské přírody (webka v krmelci pro ptáky atd...):
http://www.eenet.ee/EENet/

svět normálních kluků

2009-01-19T22:12:00.004+01:00

Scott málokdy vezme telefon a chraplavý hlas pana Schatze Robina odrazuje a zastrašuje. Někdy zavěsí, aniž se ohlásí. A když se ozve v telefonu Scott, huláká jeho otec často v pozadí a snaží se ho dostat od telefonu. Pokud je Scott doma sám, Robin mu pořád něco povídá a Scott naslouchá. Občas přitom Robin v telefonu zaslechne tiché klapnutí zapalovače a dlouhé nadechnutí, jak Scott vtahuje kouř. Někdy ho Scott přeruší: "Tahle písnička je skvělá," a přidrží sluchátko blíž k reproduktorům sterea a Robin ji celou poslouchá s ním. Jednou večer, zatímco přehrává druhou stranu Koní Patti Smithové, nechá Scott ležet sluchátko u sterea a odskočí si. Avšak Robina odvolá matka od telefonu dřív, než se Scott stačí vrátit, a tak musí zavěsit vášnivé Patti telefon právě uprostřed zvláštního sexy příběhu o chlapci jménem Johnny: Anděl na něho shlédne dolů a ptá se "Ach, krásný chlapče, copak mi nemůžeš ukázat nic jiného než poddanost?"
K.M.Soehnlein

molekula z mé přítomnosti

2009-01-16T19:28:00.003+01:00

Tak jo. Začal nám nový rok. A já už si myslel, že už sem nikdy nenapíšu a jednoduše to tady nechám zapadnout aby to všechno tak nějak splynulo se vším tím internetovým smetím. Nepodařilo se. A možná jste za tu dobu už tuhle stránku zapomněli, zkrátka se Vám vymazala z paměti, z historie. Třeba dobře. Ale chci sem po dlouhé době něco napsat. Přemýšlím, že je toho moc co bych sem napsat mohl, ale v zápětí zjišťuji, že vlastně nic z toho by se sem moc nehodilo. A tak to zabalim do jedoho velkého chomáče, který mnohým z Vás může třeba napovědět. Může Vám nenápadně sdělit, jak se mám a co mi kvílí v hlavě. No jakobych se neznal...A neznám. Otočíme...
V kýblu zvratek začal první leden, třísky dřeva po zemi, teplo v kamnech i mimo ně. Jako když křídou nakreslíte na zeď tlustou čáru. A jedete a kreslíte, dokavaď Vám křída pod rukou nezmizí. Ještě před tím kýblem - ztratil jsem jednu svoji zelenou podkolenku, která se našla o pár týdnů později pod gaučem, na kterém jsem spal. Snažil jsem se ji ještě ten večer najít, ale v té změti opileckých dialogů, hudby, cigaret a kouře se nešlo soustředit na nic. A tak jsem prostě jen vnímal tu energii sálající z těch kamen a z lidí okolo mě. Taková ta atmosféra, která se dá zažít snad jedenkrát v roce přesně v tu samou chvíli na tom samém místě. Za sekundu, okamžik, vyměnil bych teď hodiny a dny...Silvestr.
Mám pocit, jakobych právě stál na křižovatce a musel se rozhodnout, kterým směrem se vydat. Jenže nevím, jaká cesta je ta správná a jaká cesta vede tam, kam já chci. A tak si tady na tom místě asi ještě chvíli počkám. Nevím jak dlouho, třeba pár týdnů. Počkám, dokavaď to rozhodnutí nepřijde samo. A nebo ho prostě někdo udělá za mě. Něco jako "neviditelná ruka osudu". Ha!
...
je to jiný
všechno je jiný
já jsem jinej
lidi okolo
oni jsou jiný
a já nevím
jestli je to tak
z mé vlastní viny...
...
Ale nějak teď neřešim. Vypínám a neřešim. Nechám se unést přítomnosti a uvidíme, kam mě to zavede...třeba sejdu z křižovatky...
...
Co mě živí:
Hudba: Firebrand Boy, Telepathe, Ladyhawke, Thieves Like Us, Mouse on Mars, Haruka Nakamura, Her Space Holiday, Johnny Cash, Deep Dive Corp., Peťo Tázok + Karaoke Tundra...
Filmy: Amélie z Montmartru, Boy culture, Cowboys and angels...
Literatura: Will Davis- Polibte si!...
...

i will let you down, i will make you hurt...

2009-01-08T23:57:00.002+01:00

absolutně zbytečný věty prázdnýho žaludku...

2008-11-22T05:40:00.002+01:00

ano jsem to ja/ bez srdce a bez duse/ bez tvare a bez tela/ existuju pro sebe/ abych znicil vsechny kolem / neumim psat ve versich/ nemuzu spat/ existuju jen tak/ abych byl/ noci chladivou/ cekam na metro/ cekam na vsechno/ az prijede si to pro me/ a odveze/ zastavi/ vystoupim/ a usnu...
zustanu na miste/ a uz nezmizim/ nehybu se/ netvorim/ a presto vas miluju/ i kdyz treba nenavidim/ a jsem opily
ukoncete to prosim!!!

kořeny z těla

2008-11-16T15:16:00.004+01:00

v hlavě mi rostou rostliny
jsou živý
a masožravý

krmím je křehkou nevědomostí
žijí z mé nechuti
a žerou mi mé nápady

rostou mi z těla
prorustají střeva
srdcem se prokoušou
kořeny prorostou

krví se napijou...

pravidelná záruční doba

2008-10-31T10:03:00.003+01:00

doba moderního pravěku
doba přežitku
chvíle nechuti
mýdlo ve tvaru lízatka
beton, asfalt a pohonné hmoty
výfukové plyny
mastný huby

zrychlit, zpomalit
zrychlit, zpomalit
zrychlit, zpomalit
zpomalit, zrychlit

zastavit!

mravenec a cikáda...

2008-10-29T15:54:00.002+01:00

Klasická verze:
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto, postaví si dům a vytvoří zásoby na zimu.

Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a mravenec se jen dře. Směje se, tancuje a užívá si. Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na zásobách, zatímco cikáda se třese zimou a bez jídla brzy umře.

Současná verze:
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto, postaví si dům a vytvoří zásoby na zimu. Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a mravenec se jen dře. Směje se, tancuje a užívá si. Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na zásobách.

Cikády, třesoucí se zimou a vyhladovělé, zorganizují tiskovou konferenci, na které se táží, kde vzal mravenec právo na to být v teple a dobře živený,zatímco jiní, méně šťastní, umírají zimou a hladem.

Televize uvede vše v přímém přenosu, ukazuje třesoucí se cikády a záběry mravence, jak si v teple útulného domova vychutnává dobroty všeho druhu. Televizní diváci jsou pobouřeni faktem, že v tak bohaté zemi jsou někteří ponechání utrpení jako chudinky cikády, když si jiní žijí v přepychu. Interpelují vládu, aby zvýšila mravenci daně, musí přece odvádět spravedlivý díl. Na základě výzkumu veřejného mínění vyjde zákon o ekonomické spravedlnosti a zároveň antidiskriminační zákon se zpětnou platností.
Daně jsou zvýšeny,mravenec dostane pokutu za to, že nezaměstnal cikády a je mu finančním úřadem zabaven dům, protože nemá peníze na zaplacení daní ani pokuty. Mravenec emigruje do Lichtenštejnska.

Televize připraví další reportáž, tentokrát o obtloustlých cikádách, kterým nyní docházejí mravencovy zásoby a to přesto, že jaro je ještě
daleko. Bývalý mravencův dům, nyní sociální ubytovna pro cikády, chátrá za nezájmu cikád i vlády. Vládě je vytýkána nedostatečná sociální podpora a je vytvořena speciální komise s náklady deset milionů. Mezitím některé cikády zemřou na předávkování a tisk ještě více podtrhuje nutnost starat se o sociální nerovnost a hlavně o cikády.

mravenec = normální pracující člověk
cikáda = každý si domyslí..

daleko pryč...

2008-10-16T00:36:00.005+02:00

mám chuť psát
hrozně moc psát
oholit svou tvář
a psát do té doby
než zaroste mi plnovousem.

psát v noci, ráno i večer.
psát když venku prší
psát když svítí slunko

psát ve spánku
psát sny na deku
psát slzami na podlahu
psát temperou na stěny

psát dokola pocity
co rodí se sami
a loví se stěží

chci psát když telefony zvoní
psát do konce žití
psát ať duše křičí...
psát do skonání
psát bez přestání

psát o tobě...

tohle teď vystihne všechno...

2008-09-30T21:45:00.001+02:00

osvobození

2008-09-23T00:11:00.005+02:00

M: "tak...začneme?"
J: "tak jo..."

M: "máš strach?
J: "proč? měl bych?

M: "myslím trému...máš trému?
J: "ani ne..."

M: "proč zavíráš dveře?"
J: "nechci aby unikalo teplo"

M: "děláš to tak často?"
J: "pokaždé když vstoupím do nové místnosti"

M: "proč nezhasínáš světlo?"
J: "protože se bojím svítání"

M: "potřebuješ nebe?"
J: "nerozumím otázce"

M: "...jestli potřebuješ nebe?"
J: "to nevim, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel"

M: "a nad čím přemýšlíš?"
J: "proč nikdy neudělám to, co skutečně chci..."

M: "chceš to? je to droga?"
J: "...co je droga?"

M: "ptám se já..."
J: "...dobře...co je droga? je to život!!"

M: "...jsi sám?"
J: "mám tady krokodýla"

M: "je plyšovej?"
J: "jo"

M: "bylo mi to jasný!...co s ním děláš?"
J: "koukám se na něj..."

M: "to je všechno?"
J: "všechno co bych chtěl dělat..."

M: "...hmm..."
J: "ale ještě na něj občas mluvím"

M: "a na co se ho ptáš?"
J: "kdy už na mě konečně promluví..."

M: "stalo se to někdy?"
J: "...ne!"

M: "...je plyšovej..."
J: "ja vím"

M: "věříš v boha?"
J: "věřím v plyšového krokodýla"

M: "on je bůh?"
J: "ne to ne, ale mám ho rád"

M: "má rád on Tebe?"
J: "ano má"

M: "jsi šťastný?"
J: "...ne!"

M: "...dík!"
M: "...další!!"

...pohodlně otupělý...

2008-08-19T00:05:00.000+02:00

...ve mně...

Don´t wake me i plan on sleeping in...

2008-08-14T23:22:00.003+02:00

Středa, 13.8., 23:13:
Okay...Tak jo...Říkám si, že tenhle čas strávený ve vlaku by se určitě dal využít.
Zamyslel jsem se nad tím, kolih hodin za celý život člověk stráví ve vlaku. Koukáním z okna, myšlením a nebo jen takovým lelkováním. Za ten čas by toho mohl stihnout daleko více.
Když už se mi násilím klíží oči a od únavy nejde ani číst, zkusím alespoň napsat pár nesmyslů.
Jsem na cestě zpátky do Pardubic. Sedím ve vlaku, který má namířeno až někam k jižnímu Slovensku. Je tu hrozná zima a v kupé se mnou sedí nějaký děsně zarostlý chlápek, který je rozvalený na celé jedné sedačce. Podle toho, že neodpověděl na můj pozdrav to asi určitě bude cizinec, ale nevím vůbec odkud (podle toho jak později komunikoval s průvodčí jsem začal pochybovat o tom, zda vůbec mluví nějakou řečí- v komunikaci hráli totiž hlavní roli ruce a nohy obou dvou)...Dneska jsem odehrál koncert na vernisáži v Karlín studios. Až na problémy a tmu to bylo celkem fajn. Ale bez problémů by to nebylo ono. Myslím, že alespoň pár lidí jsem zaujal. Vlak jsem stihnul jen tak tak a cestou jsem musel odmítnout jednoho beznohého bezdomovce povalujícího se uprostřed nástupiště na kartonové krabici. Kdybych měl více času, možná bych mu i nabídnul cigaretu. Vypadal dost skroušeně. Ale myslím, že bych ji ani nemusel nabízet. Řekl by si o ni sám.
Nastoupil jsem do vlaku a zjistil jsem, že jsem absolutně vyčerpaný. Každý pohyb mě bolí. Bolí mě krk, že asi neudržím hlavu.
Dopil jsem poslední kapku pití a přede mnou je ještě bezmála hodina cesty (a to nepočítám zpozdění). A tak se nějak sbíram a počítám minuty a metry směrem k posteli. Zbláznil se mi mobil a ukazuje nějaké nesmyslné obrazce a čáry. Monika Načeva mi šeptá, že démoni přicházejí. Je tu tma a zima. Zkusím spát...
Je to zmatek co mám teď v hlavě. Zmatek a neskutečná únavu. A to je důsledek tohodle nesmyslnýho a zmatečnýho textu...

Na vernisáži mě zaujala replika obrazu od Adolfa Hitlera. Vysela hned vedle televize na které se obraz celkem zajímavou formou rozebíral. 3 rodiny nezávisle na sobě dostali za úkol, aby se k obrazu vyjádřili a detailně popsali, jak na ně působí a co v něm vidí. Zajimavý projekt. Snad mi autor projektu promine, že jsem si nezapamatoval jeho jméno.
A co vidíte vy?

Chlapec, který viděl pravdu

2008-08-11T20:18:00.006+02:00

Kdysi dávno žil v Anglii chlapec, který se na první pohled nijak zvlášť nelišil od kluků svého věku. Musel chodit do školy, psát domácí úkoly, poslouchat rodiče a v neděli pravidelně chodit s rodinou do kostela. Mimo to také neměl rád maso, svoji sestru a pláč. Nikdy neměl moc kamarádů svého věku, i když by tolik rád. Všichni ho odsuzovali a zatracovali za to, jaké měl názory a s jakými "objevy" přicházel mezi ostatní. Od narození se mu totiž všichni v jeho očích jevili jako lidé s barevnými "světly" kolem těla. Chlapec nevěděl, že je to něco "nadpřirozeného" a že ne každý je obdarován schopností spontánně vidět auru, jemnohmotná těla, duchovní bytosti nebo události a informace z minulosti i budoucnosti. Dlouhou dobu to pokládal za normální a významnou součástí jeho zážitků proto bylo nepochopení okolí...
Neobvyklý opravdový příběh. Deník chlapce, který se postupně vyrovnává se svým "handicapem" a zároveň životní příběh člověka, který se málokdy dokázal setkat s pochopením. Před smrtí autora deníku, ho jeho manželka předsvědčila, aby deník nechal publikovat. Měl však jisté výhrady. Deník nesměl vyjít dříve než sedm let po jeho smrti a některá jména musela být změněna, protože nechtěl uvést do rozpaků žijící příbuzné a známé. Též nechtěl, aby bylo zmiňováno jeho pravé jméno...
Knížka, která mě hodně zaujala. Ať už to pravda je, nebo ne...
*
A já jsem zase skoro někde jinde. Můj život se opět obrací naruby. Jen nevím, jestli je to tak dobře, nebo ne. Ale všechno co se stane, nebo stalo určitě má svůj pravý význam, a tak věřím, že všechno co se děje, se děje správně a protože to zkrátka tak někdo chce...Jen kdyby se mě teď někdo zeptal, jak se mám, dlouho bych se zamýšlel, jak odpovědět. Možná žádné slovo by přesně nedokázalo vystihnout mé pocity. Je to zvláštní. Už dlouho nebylo takhle. Nemůžu spát, nebaví mě hudba, nechci být sám...
Život je jako vlak. Někdy jen tak čekáte a nic se neděje. Potom když vlak přijede, nastoupíte a on se rozjede. Poznáváte nové věci, nové kraje, nové lidi. Cestou toho poznáte spousty. Když už jedete ve vlaku moc dlouho, vystoupíte a dlouho poznáváte jen to jedno místo kde jste právě vystoupili. Potom ho znáte a jdete si zase stoupnout na stanici. A zase čekáte...Buď vlak přijede a vy nastoupíte, a nebo pod něj skočíte...

Víno, světla, karma a esence osoby...

2008-08-10T01:29:00.004+02:00

Už zase se měním. Připadám si jako figurka z modelíny. Dřive mě mohli přetvářet lidi, které jsem potkával. Lidi, které mě obklopovali. Teď už nejsem loutka společnosti, ale modeluju se sám sobě. Koukám se okolo sebe a hledám tu odpověď na otázku, kterou ani neznám. Jenom tak myslim a čekám. Sám za sebe. Duše v tělě....Je toho zase spousty. Moc pocitů, změn a myšlenek co mi proudí hlavou. Zkrátka není o čem psát. Zní to pořád stejně. Zvláštní je, že sem dokážu psát jen ve chvílích, kdy se něco děje. Něco jinýho než bych čekal. V situacích, kdy jsem sám v sobě a nebo hnětu kus modelíny v ruce...
V posledních dnech hledám oporu v Karmě. Jako vždycky když se uzavřu sám do sebe. Je to něco, nad čím spousta lidí jen mávne rukou a nebo to považuje za ubohé šarlatánství. Ale já začínám postupně přicházet k faktu, že na něčem jako Karma je tvořená celá podstata bytí. Věřím, vstřebávám, existuju...Učím se pozorovat auru lidí a doufám, že vůbec něco takového může existovat. Shluk veškerých emocí, myšlenek, představ, zkušeností i záměru, které člověk má. Je duše a tělo. Pokud existuje duše, pak tělo je pouze zhmotněním duše. Schránka na vyšší principy, která je ve své podstatě zbytečná. Reakcí mozkových buněk je také možné vykládat si duši. Pak by ale tohle celé bylo až moc zbytečné. A o čem je svět?...Možná jsem blázen. Ale i blázen má auru. A jakou barvu má ta moje? Možná je růžová, s černým lemováním. Možná je průhledná a možná prostě neexistuje...

Last in the society...

2008-07-11T22:39:00.006+02:00

Společnost je jedna z těch zvláštních věcí, kterým možná nikdy neporozumím. Možná se ani nesnažím o to, abych všechny ty rozdíly na světě pochopil. Už jen ten pokus zkoušet se začlenit do něčeho, co je mi proti srsti mi nahání strach. Sociální rozdíly mezi lidmi...
Dívám se z okna, tahám kouř z cigarety a pozoruji sousedku, starší paní o holi, jak křičí na kolemjdoucího, ať si hovna po svém psovi sbírá. Jsou lidi, kteří nechají své psy srát na chodník a lidi, kteří serou druhým lidem na hlavu. Pán co jeho pes kálí na chodník se ohradí, kdežto člověk si na hlavu srát nechá a ještě za to děkuje. A v tom je ten rozdíl. Jde jen o to, jak to hovno dobře zabalit do sáčku...
Když jsem byl malý, chodívali jsme ve školce po obědě spát. Já se vždycky jen díval do stropu a nikdy se mi nepodařilo usnout. I když jsem se o to pokoušel, nešlo to. Každý den jsem na té posteli přemýšlel o tom, co bude až se ostatní vzbudí. Potom půjdeme na hříště. A jako každý den si všichni mezi sebe rozdělíme tříkolky a koloběžky. Toužil jsem získat koloběžku. Půjčit si ji a jen tak se na ni projet. Jenže ty byly jen 4 a zbytek tříkolky. Takže ten, kdo získal koloběžku byl něčím vyjímečný. Byl výš než ostatní a měl na to i právo. Jezdil totiž na koloběžce. V tu chvíli, kdy ji získal ho všichni obdivovali. Ale všem už bylo jedno, jakým způsobem ji získal k sobě. A nad tím jsem vždycky nejvíce přemýšlel, když jsem ležel na té posteli a nemohl usnout. A koloběžku jsem nikdy nezískal. Asi jsem dělal něco špatně...Vlastně určitě.
Vlastně dělám i špatně, že sem píšu takový kraviny...už neumim psát.

Zarostla zahrada...

2008-06-17T22:16:00.002+02:00

Když duše opuští tělo
směje se když ostatní pláčou
když krev v žilách se sráží
duši v křeči svírá tělo

Kosti ji tlačí...
...ruce sevřené v pěst
zuby křečovitě skřípou
je konec...
je volná...
jsi volná?

Hledám Tě v tomhle světě
rukama v půdě hrabu
brouky do hlavy sázím
a s kořeny bojuju

Cítím ten pach
tleje to ve mně
vím, že Tě ještě někdy potkám
možná...možná jsi volná...

...duše moje

je teplo...

2008-06-01T23:51:00.006+02:00

Venku voní slunce. Pyl se lepí na spocená těla a vytváří žluté obrazce na chodníku. Květy poletují horkým vzduchem a pletou se do vlasů. Sundám si brýle a vystavím se slunci. Ještě tolik světla, než půjdu spát...Je totiž léto! Zase se všechno obrátilo a vzbudilo. Život je okolo nás a nutí nás se usmívat. Vždycky když přecházíme řekou na druhý břeh. Můžeme si lehnout do trávy a ukrajovat azurové obláčky. Otáčet se okolo sebe a chytat pozitivní vlny kůží do těla. Připomínat si každou letní chvíli. Známe to už dobře...Nasadím si kecky a půjdu se prachem projít...
Je lepší když je stále co dělat. To potom není moc čas jen tak sedět a myslet. A to je poslední čas se mnou. Spousty věcí do sebe. Zapadají do sebe jako dílky puzzle. Podobají se jako páry pexesa...Ale je to i tak jiné...I ze mě bude brzy řidič. Nějakým záhadným způsobem jsem se přinutil přihlásit do kurzu autoškoly. Mám za sebou už dvě hodiny teorie a za chvíli budu krouhat zatáčky. Teď už mi to přijde nutné. A přirozené...Snad budu mít plný počet bodů. Jen abych moc neomezil dopravu...
A jestli vyjdou všechny ty změny, možná budu zase jinej. O něco dál...Snad jsem odvedl dobrou práci. A snad ještě odvedu.
Konečně jsem dokončil album Omak. Poslední dobou jsem byl v tomhle směru dost lenivý, ale jsem rád, že se mi to podařilo dotáhnout do konce...Ale stejně je to s*ačka!
.
Pěkné rozkvétání!

OMAK!!!

2008-06-01T20:17:00.002+02:00

Konečně je to venku! Moje první demo album Omak je na světě! Má to v sobě 11 skladeb ve špinavém 8-bit obalu. Zábavné samply z filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje!", hbité beaty a analog melodie! Celé mi to produkuje pražská nezávislá grupa Bleeding Ear a zatím je na světě pouze 100 Ks CD-R vlastní výroby. Pokud máte o CD-R zájem, ozvěte se!
První koncert na podporu tohoto alba se uskuteční v sobotu 28.6. v pardubickém Klubu 29, kde dále vystoupí slovenšťí bratři Isobutane a Yourai. Doufám, že se uvidíme...
Díky za pozornost!

SAVE SAVE SAVE SAVE SAVE SAVE!!!!!!!

2008-05-19T10:14:00.004+02:00

YEEES!!!!

Zašijte mi ústa!

2008-05-09T16:55:00.003+02:00

Někdy je lepší mlčet. Moje upřímnost může někomu vrazit nůž do zad....Ale úplně nejlepší bude, když budu poslušný, nebudu odmlouvat, s rukama za zadý a předstíraným úsměvem na tváři. Vážně nejsem dobrý herec a některé životní role mně nesedí. Nechci být ve stádu s vlky převlečenými za ovce!
(Toto není "brečení do polštáře", toto je vyjádření mého názoru)

Charalambides

2008-05-03T13:28:00.010+02:00

Vzpomínám si, jak jsem se někdy před rokem poprvé setkal s touhle kapelou, když jsem si kdesi na netu přečetl recenzi na jejich album "Joy shapes". Tenkrát to byla novinka a psalo se tam něco jakože větší kytarový experiment a psychedelie se těžko slyší. Což si značně získalo moji pozornost. Když jsem potom zjistil, že amíci Charalambides hrají už něco přes 15 let, jen jsem se divil, jak mi tohle mohlo uniknout a neobjevil jsem je dříve. Sehnal jsem si i další alba "Our bed is green" a "Vintage Burden". Kytarové smyčky, vazby, divné skřípající plochy a šumy s naprosto křehkým vokálem. Něco pro deštivé večery a temná ospalá rána...
Včera jsem byl svědkem jejich koncertu v pražském Chateau. Sympatická Christina Carter s krásným hlasem (podobná Kevin Blechdom) a zarostlý mlčoun Tom Carter s brečící kytarou.. Magické, strhující a jedoduše psychedelický! Přikládám pár fotek...
Ještě před nimi vystoupila Bessepy- zdomácnělá američanka žijící v Praze. Celkem dobrá návnada na hlavní hvězdy večera. Jemné, pomalé, experimentální, uspávající...
Díky Bleeding Ear za dobrý zážitek!

Propaganda prasátek v korytu...

2008-04-26T15:56:00.008+02:00

Vcházím do velké budovy pardubického "výstaviště" na jednu nejmenovanou firemní akci jedné nejmenované komerční společnosti. Pikantní zápach spálených prasečích hlav je cítit už od dveří. Černým gorilám u vchodu podstrčím svou ID kartu pod rypák a vcházím na velké schodiště. Ještě před tím mi čísi pazoury vlepí pár letáků pod xicht a nalepí mi na prsa (škoda že ne na čelo) cedulku s číslem 08. Vyjdu po schodem, vydám se doprava do velké místosti s obrovským korytem. Spálené maso, buchtičky, dortíky, nealko nápoje, suschi, krevety, lasagne, saláty, kolena, prsa, prdelky...Všechny ty prasečí xichty odskakují od koryta ke korytu a ládují do sebe všechno co jim přijde pod pazoury. Nastřelené úsměvy milionářu co je kravaty škrtí u krku. Usměvavé hostesky v minisukních a uhlazené účesy se stopy od hřebene...S celým stádem se pomalu přemístíme do velké místnosti ve které nás na pár minut zavřou velkými kovovými dveřmi na petlici. Show může začít. Před námi pódium a groteska, které se každý musí smát. A pokud se nesměje, není náš. Když zavřu oči, vidím všechny ty umaštěné rypáky prasečích hlav. Příště si na takové akce vezmu masku mickey mouse, aby mě od toho nuceného úsměvu nebolela huba...Obrovské kovové dveře se zase otevřou a z toho velkého stáda se vytvoří menší skupinky. Podle čísel přilepených na prsou si každý najde tu svou komoru a zavře se společně s dalšími xichty, který schytali to stejné číslo. Teď nastupuje hřeb pozdního odpoledne. Jedna hodina, dvě hodiny, tři a pak dál. Prasečí xichty do uší každému nainstalují hadice, kterým nám nafouknou hlavy. A pak grafy, čísla, statistiky, pravidla, špatnosti a zase ty prasečí xichty ve špičkovém obalu...Moje hlava začíná přerůstat komoru, ve které jsme zavřený. Znechuceně pozoruji spocenou bradavici na levém uchu jednoho prasečího xichtu, kterého za chvíli vystřídá jiný. Pokud se budeme dívat pozorně, třeba i na něm najdeme další bradavici. Víc nafouklou, spocenou a plnou hnisu...Vypustí nás z komory s úsměvem malého děcka, který dostal svého kačera na provázku. Doslova utíkám k východu...Jsem doma a totálně znechucený usínám. Spocený a zase o něco "chytřejší"...

boys don´t cry...

2008-04-13T13:46:00.001+02:00

Pomáhat a chránit

2008-04-10T10:21:00.004+02:00

Seděl jsem na laviččce v parku akorát v tu chvíli, kdy se jeden z teplejších prosluněných jarních dnů mění v chladivou a vlhkou noc. Koukal jsem se okolo sebe do prázdna a poslouchal "Her space holiday". Bylo mi dobře a v hlavě vládl klid. Po chodníku se ke mně stále přibližovalo nějaké světlo. Bylo to auto. Až když bylo jen pár kroků ode mě, všiml jsem si, že je to policejní auto. Napadlo mě, jestli jsem se nestal svědkem nějakého zločinu aniž bych o tom věděl. Potom by se mě policisté jen zeptali na pár otázek a odjeli by. Přemýšlel jsem...Ještě než policista stáhl okénko, aby se mnou mohl mluvit, zapl se maják na střeše auta. Celkem mě to polekalo. Sundal jsem sluchátka z uší. Policista stáhl okénko a pozdravil mě. Pozdravil jsem ho taky. "Co tady děláš mladej?!" Řekl policista se značnou agresí v jeho hlase. Celkem mě to udivilo. Nečekal jsem takovou otázku. "Sedím na lavičce" odpověděl jsem. "A kouříš??" Pokračoval policista v otázkách. "Ne, teď nekouřim!" odpověděl jsem. "Já se ptám, jestli kouříš a vsadim se, že u tebe určitě najdu cigarety!" Div nezakřičel, vystoupil z auta a blížil se ke mně. "Udělal jsem snad něco špatně??" Zeptal jsem se ho mírně roztřeseným hlasem. Policista přišel ke mně a levou nohu si dal na lavičku. Teprve teď jsem si mohl všimnout jak byl mohutný. Na hlavě skoro žádně vlasy, oči mírně přivřené. "Tak ty budeš drzej! Nemám rád, když někdo dělá problémy!" V tu chvíli jsem se nezmohl ani na slovo a jen jsem v celém těle cítil tep mého srdce. Policista pokračoval: "Kolik Ti je let???!" Odpověděl jsem, že 22. "Tak to jsi toho asi moc nezažil mladej! Nebuď drzej, než to začnu řešit jiným způsobem!"...Nezmohl jsem se ani na slovo. Bál jsem se, aby to policista nezačal řešit jiným způsobem. Potom by mohl i vytáhnout obušek a zmlátit mě. Tak jsem radši byl zticha...Jen jsem se s nimi rozloučil s přáním hezkého večera, policista nastoupil do vozu a zase odjeli...Zkazili mi celý večer a ještě hodně dlouho potom jsem o tom přemýšlel...Je tohle normální?

...How tall are you??

2008-04-04T11:10:00.008+02:00

Poslechněte si moji novou skladbu "How tall are you?" z připravovaného alba "OMAK", které by mělo být hotové někdy ke konci května!

Linka života

2008-03-27T16:28:00.004+01:00

Zdálo se mi o tom, jak stojím u výrobní linky. Vedle stroje, který nekonečně chrlí nějaké součástky. Součástky, ze kterých se skládá život. Jsou to krabice. Krabice s nápisem, s důležitým obsahem uvnitř. Jedna je malá a je na ni nápis "Úsměv". Druhá větší s nápisem "Strach". A pak další a další. "Závist", "Štěstí", "Smutek", "Sebevědomí"...Každá je jiná. Odlišují se v barvě, v tvaru. Vždy když ze stroje nějaká krabice vypadne, stroj ohlásí její název. Někdy jich chrlí tolik najednou, že jednotlivé názvy se překrývají a stroji se nedá rozumět...Stojím tam a jen pozoruji. Obrovská výrobní hala, špína, tma a zima. Stojím nahý a nechávám se zasypávat těma krabicema. Je to krásný pocit. Nepříčetný klid, ze kterého se mi chce křičet. Usmívám se a nemůžu se hnout. Bezvládně mi z očí stékají slzy. Jedna po druhé si hledají cestu po mém zaprášeném těle. Vím, že budu čístý, když slz bude hodně...Čekám, že se stroj brzy zasekne, pokud ho nikdo neobsluhuje a nedává krabice na svá místa. Jsou teď všude okolo mě poházené a já se nehnu z místa...
A já s hlavou plnou sraček polykám ibalgin, poslouchám Sigur Rós a potím se...Cítim své srdce na polštáři...Chci být s Tebou!

...pro mou potřebu

2008-03-24T00:08:00.006+01:00

/ baví mě odchylky těch myšlenek
když proudí ve mě
nemůžu je zastavit
nemůžu spát

/ baví mě všechny ty duše
ve vzduchu
v těle
schované v půdě

/ baví mě pozorovat tebe
když zavřu oči
dotýkám se nebe
se srdcem od krve

/ baví mě utíkat ze sebe
cítím tmu
když proudí ve mě
nemůžu spát

/ ...cítím tebe!

♥ Pipilota Citónie Cimprlína Mucholapka Punčochatá

2008-03-20T16:18:00.004+01:00

Včera jsem se na 95 minut vrátil do svých dětských let. V úterý jsem si totiž za 50 korun koupil v jednom nádražním novinovém stánku DVD "Pippi dlouhá punčocha" a včera jsem ani nemohl dospat jak jsem se moc těšil:) Jak málo stačí k "dětské" radosti...
Klasickému filmovému podání z roku 1969 (v režii Olle Hellbom) následovala knížní předloha známé švédské autorky Astrid Lindgrenové z roku 1949. Úspěch prvního filmového podání způsobil, že krom televizního seriálu byly natočené ještě další dvě pokračování (Ahoj Pippi a Pippi v zemi Taka-Tuka). Jako malý jsem tuto roztomilou rusovlásku s dvěma culíky neuvěřitelně obdivoval. Každou sobotu v 8 hodin ráno jsem netrpělivě seděl u televize a čekal čím mě zase Pippi překvapí v dalším díle. Chtěl jsem být jako ona. Ničeho se nebát, nechodit do školy, mít pro sebe jen tak celou vilu Vilekulu, o dvě čísla větší boty, puntikatého koně, penízky po otci pirátovi mořském vlku, a především tu úžasnou medvědí sílu a bláznivé nápady. Nejvíce jsem obdivoval tu neskutečnou samostatnost jakou Pippi vládla. V podstatě nepotřebovala vůbec nic a obešla se bez všeho sama a vždycky všechno skvěle zvládla. Obdivoval jsem i způsob, jakým dokázala oponovat dospělým. Jakoby se v tom malém dětském těle skrývala duše dospělého člověka...Vzpomínám si také, jak mě mamka nerada nechávala sledovat tento seriál. Asi ji to přišlo nevýchovné. Jednou jsem se ji zeptal, jak je možné, že copánky Pippi tak trčí do strany. Její odpověď, že v copánkach bude mít asi nějaké drátky mě vůbec nepotěšila. Tímto jsem na chvilku úplně ztratil iluze o jejích "nadpřírozených" schopnostech:)...

Chci se stát koroptví!

2008-03-13T04:16:00.011+01:00

Sedím v práci a skoro usínám. Třetí kávu půjdu si za chvíli dát a pak zase nohy na stůl vyhoupnu. K tomu se pokusím porazit velkého draka v šestém kole "Super Mario Bros". Miluju tuhle klasiku! Vzpomínám si kolik hodin jsem se dokázal potit u televize s joystickem v ruce!...Už mám nasbíráno skoro 90 mincí a tak brzy dostanu život. Potřeboval bych někde najít a sežrat houbu abych byl silnější. Ale radši se půjdu domů vyspat...
Je mi celkem nemilé, že spousty lidí o kterých pomalu ani nevím, že ještě žijí se ozývají právě dnes. Nesnáším den svých narozenin. Nejraději bych ho celý vymazal z kalendáře. Na budoucí si asi vezmu volno v práci a celý ho prospím. A nebo se prostě jen někde zavřu, vypnu všechny přijímače, budu dýchat ten klid ve vzduchu a přemýšlet nad těmi rokami. Čím déle jsem na světe, tím méně ho chápu. Jakobych se "vyvíjel" pozpátku. A třeba až někdy umřu, tak se narodím...
Poslední dobou se toho moc neděje. Potřeboval bych zase nějakou radikální změnu, která by mě nakopla. Ale já věřím a snad i vím, že brzy přijde a já pro to udělám cokoliv!...Ještě, že jsi tu Ty a já si můžu odškrtávat dny v kalendáři!...
Také jsem se vrátil k tvoření tónů, zvuků, rytmů a melodií co dávají dohromady hudbu. Moje kreativní duše mě přesto neopustila a to už jsem začínal mít strach, že se zase vrátím do ohrady. Dodělávám své první solo demo album, které se bude jmenovat Omak a narodí se někdy koncem dubna či začátkem května. S produkcí mi pomůže pražská grupa Bleeding Ear. Také by mi měl už brzy vyjít můj remix na skladbu "My heart is so loud" od YOURAIe (www.myspace.com/yourai).
Zvuky těchto dnů: International Pony (hlavně album Mit Dir Sind Wir Vier), Console, Elegia, A Reminiscent Drive, Crystal Castles, Tiga, Burial...

A nakonec jedna perlička z linky:
Já: Hovořím přímo s majitelem telefonního čísla?
Zákazník: Jak to myslíte?
Já: Na koho je ta linka psaná.
Zákazník: Jako kdo tu je?
Já: Ano, dejme tomu.
Zákazník: Já a můj pes.
Já: Ale já bych potřeboval jméno prosím.
Zákazník: Ťapina.

ach!

2008-02-11T18:40:00.000+01:00

...i do what i want, when i want!

2008-02-07T22:09:00.000+01:00

Nechápu proč se někteří lidé tak hrozně mění mně před očima. Lidi, které znám od mala na mě zapomínají a myslí si, že je to přece tak normální. Ale co je vlastně dnes normální?...Možná je nenormální moje závislost na lidech. Možná všichni ostatní jsou normální. A nebo já jsem normální a oni blázni. Je těžké zapomínat na závislosti, které dříve byli tak všední. Je totiž těžké se o tom vůbec bavit a bát se, abych z toho mála najednou neměl nic. A tak radši mlčim a čekám.
Ale tohle vůbec nemá být depresivní post. Vážně. Mám se jinak fajn. Akorát práce mě poslední dobou vysiluje. Ale tak to asi musí být, jinak by to nebyla práce a já bych se nudil. Alespoň takhle nehnípu:) A těší mě, že se pořád najde pár lidí, kteří nezapomínají na staré přátele a nemění je za nové. Doufám, že Vám to vydrží. Ale vlastně ani nechci doufat. Ja chci vědět!
19.4. se opět v pražském divadle Archa rozpoutá peklo! Einstürzende Neubauten v Praze!
"Einstürzende Neubauten představí svou show, která je součástí turné ke zbrusu novému albu Alles Wieder Offen, které je opěvováno hudebními kritiky po celém světě. Vzhledem k divoké minulosti, plné hudebních zvratů, lze očekávat výjimečný zážitek. Einstürzende Neubauten jsou v plné síle zpět!" Doufám, že stihnu lístky ještě dříve než se stihnou vyprodat. A že se spotím alespoň stejně jako na Sonic Youth, ne-li více!:)
Přikládám klip "I do what I want, when I want". První skladba na novém albu Xiu Xiu. Jednoduchý, ale přesto nápaditý a s myšlenkou uvnitř. Já je prostě žeru!

Quaristice...

2008-02-03T15:47:00.000+01:00

...je název již devátého alba elektronického dua Autechre, které má vyjít 3.3.2008 jak jinak než na WARP Records.
Jako by to bylo včera, když jsem v roce 2005 netrpělivě čekal na jejich album Untitled. Když jsem si ho potom poprvé pustil do sluchátek, už při první skladbě jsem měl pocit, že při konci tohoto alba mi musí prasknout hlava. Ale nepraskla. Untitled je album, které jsem si hodně zamiloval pro jeho naprostou surovost a originalitu. Zvuk očekávaného Quaristice ale rozhodně takový není. Počet 20ti skladeb už asi napoví, že zde nenajdeme žádné dlouhosáhlé "symfonie" (nejdelší skladba má přes 5 minut). Ovšem klasický zvuk Autechre se ani zde určitě nezapře. Ve srovnání s předchozími výtvory je zde cítit určitě menší posun. Kompozice skladeb je více promyšlená, zvuk možná trochu minimalističtější, ale o to více rytmičtější. Myslím, že Autechre tímto opět potvrzují, že stále mají co říci a jejich zvuk je pořád víc než nadčasový. Jediné co bych tomuto albu vytknul je počet skladeb. 20 je podle mě přece jen dost a některé skladby si mohli ušetřit třeba na béčkové strany svých EP:) Ale i přesto jsem si jist, že Quaristice mi bude doma ještě hodně dlouho hrát.
Společně s albem jsou vypsány i termíny Autechre tour. Česká Republika v nich nečekaně chybí:) Takže nezbyde než si zajet pár stovek kilometrů do Berlína či Krakowa. Uvažuji o tom...Pojede někdo se mnou?

kartonová izolace izolepou

2008-02-01T14:52:00.000+01:00

mám krabici z kartonu
kam vlezu si a složím kosti
stěny promáčím slzami
a pak zase usuším na slunci

od světa izoluji se izolepou
polepím jí krabici
a na stěny křídou kreslím
slunce, lidi a věci

až se krabice rozpadne
moje duše se rozplyne
a zbydou jen kosti
a izolepa na další použití

zbožňuju XIU XIU

2008-01-31T20:38:00.000+01:00

29.Ledna vyšlo na labelu Kill Rock Stars jejich dlouho očekávané album Women as lovers. Trochu jsem se toho obával. Nevěděl jsem, co očekávat. Hned s první skladbou jsem se však uklidnil. Máme tu dalších 14 skladeb jejich absolutně originální, pestré a klasicky nostalgické hudby. Slyšel jsem to zatím asi jen 5x a už teď vím, že tohle album se opět zaryje hluboko do mé hlavy. Pocítil jsem i určitý posun od minulého The air force. Ta hudba je ještě více živější, možná o trochu veselejší. Trubky v destruktivním obalu s naprosto odzbrojujícími bicími. Vyzdvihnul bych skladbu Under pressure. Cover na Queen, na kterém jim hostoval Michael Gira...Tohle album je jako skládačka. Absolutně koncepční a i přesto, že má 14 skladeb (což je podle mě nezvykle moc-a už toho jsem se lekl)tak to do sebe všechno tak nádherně zapadá...Nevím co víc napsat. Myslím, že se tady o tom ještě zmíním více. Prostě opět geniální!

sen versus realita

2008-01-16T20:15:00.000+01:00

Sny se mi obvykle nezdají. Začínal jsem toho litoval, ale po posledním snu snad už ani nechci aby se mi někdy něco zdálo. Snít se dá i za bílého dne když bdím. A je to tak lepší...Poprvé jsem zažil něco, co jsem zatím pokaždé slýchaval jen z vyprávění. Možná se tomu říká noční můra, ale pro to, co jsem zažil snad ani toto označení není na správné. Kde je ta hranice mezi tím, co se vám zdá a co je skutečné? Už když jsem tu noc ulehal do postele, cítil jsem zvláštní pocit. Něco nepopsatelného. Jakoby se něco muselo stát. A mě se vůbec nechtělo spát. Převaloval jsem se z jednoho boku na druhý a oči se mi nechtěli zavřít. Ani nevím jak se mi podařilo usnout. Možná to bylo tím, že jsem si myslel, že stále bdím. Jel jsem vlakem do práce. Brzo ráno, zima, tma, mlha a já vystoupil na obvyklé opuštěné zastávce. Tmou mohl bych se přikrýt a zalést do ní jako šnek do ulity. Bylo po dešti. Na zemi rošlapaná těla žížal. Zapálil jsem si cigaretu, udělal pár kroků do tmy a všiml jsem si, že mám na sobě jen pyžamo. Vůbec mě to neudivilo. Najednou jsem si totiž uvědomil , že je to vlastně sen, který se mi zdá a já spím. Pokračoval jsem cestou podél kolejí až ke skládce. Střih. Jsem nahatý a brodím se přes dráty, plechy, trubky. Rez a špína obaluje moje nohy. Cítím vůni a zároveň mi ta vůně smrdí. Zdechliny, olej a hlína. Hrubé panelové stěny od krve. Neskutečně velký měsíc mi září nad hlavou. Jen tak můžu vidět všechen ten hnus kolem mě. Světlo odráží se v mýh očích. Potím se. Pronásleduje mě někdo, komu se chci pomstít. Nevím kdo to je, nevím proč, ale vím, že ho mám za zády. Zatímco ho hledám, mstí se on mně. Nepříčetný smích a slzy. Střih. Vzbudil jsem se. Vzbudil jsem se ze sna? Z šílené noční můry? Nedokážu rozlišit hranici mezi snem a skutečnosti. Strach mi proudí v žilách. Nedokážu to zvládnout sám. Snažím se volat o pomoc. Snažím se přivolat svou matku, ale nevydám ze sebe jedinou hlásku. Otevírám pusu a chci křičet. Nejde to. Cítím šílenou bezmoc. Vstávám z postele. Vídím své pohyby sekaně. Jakobych mrkal očima. Pořád hýbu ústy. Stále se snažim křičet ze všech sil. Beru za kliku u dveří od mého pokoje a tápu krokama do tmy. Vcházím do pokoje, kde spí má matka. Vidím její tělo na posteli jak bezvládně spí. Skláním se nad ní. Vidím třpytící se kapky potu jak stékají z mého čela. Možná to jsou i slzy. Chci ji probudit, ale nemůžu. Chci křičet. Chci se hýbat. Nemůžu nic dělat. Střih...Ležím ve své posteli v křeči a klapu pusou. Jsem spocený, nahý a deka na zemi. Vedlě mě leží zmuchlané pyžamo. Buší mi srdce...Tohle už je realita a tamto byl "jen" dost děsivý sen. Ale vážně jen? Nic takového jsem ještě nikdy nezažil. Bylo to zajímavé, ale šíleně reálné. Snad už nikdy více... Už se vám někdy zdálo ve snu, jak se probouzíte ze sna?

Zpátky do mašinérie!

2008-01-08T20:54:00.001+01:00

Po dovolené se těžko chodí do práce. Zvláště když předpokládáte, co všechno vás tam po 8mi denní nepřítomnosti čeká. Když jsem otevřel svůj inbox, myslel jsem, že nejdříve shoří počítač a poté mi praskne hlava. Neshořel, nepraskla! Všech 96 emailů jsem vyřídil během půl hodiny (už to je nadlidský výkon). Rozeslal jsem dalších cca 150 emailů s žádostí na výměnu směny. Záhadným způsobem jsem vyměnil směny hned dvě! Stihl jsem hodinový coaching se svým leaderem, kde jsem se dozvěděl, že všechny cíle plním na výbornou a to ještě s 3% navýšením (takže penízky navíc do výplaty:)ha! Vyřídil jsem 79 hovorů a ještě k tomu jsem se stihl na všechny usmívat. A to vše během 8mi hodin:) Pracoval jsem na 110%, byl to šílený den, ale mám ze sebe dobrý pocit!

Salon Beauty

2008-01-08T09:22:00.000+01:00

Kevin Blechdom - Country maso

2008-01-06T11:43:00.000+01:00

Tuhle 30ti letou Američanku narozenou v San Franciscu jsem objevil teprve nedávno. Už jen prvním videem, které jsem spatřil na YouTube si mě bez okolků získala. Bylo to video z koncertu v Holandsku, na kterém pihatá zrzka, vlastním jménem Kristin Erickson, drží banjo, vedle sebe laptop a nepříčetně dětinským hlasem řve do mikrofonu. Tehdy mě napadlo něco jako "Laptop-country v elektro/disko kabátě". Svou hudbou na mě působí dost směšně a oto více, když se dozvídám, že vystudovala kompozici experimentální počítačové hudby v San Franciscu. Se svou kamarádkou si založila projekt Blectum From Blechdom, který za své netradiční nahrávky plné roztodivných lo-fi samplů získal i prestižní ocenění festivalu Ars Electronica 2001 (za album The Messy Jesse Fiesta). Tato akademicky vzdělaná dvojice se ovšem nikdy nebrala příliš vážně, což dokazuje např. desetipalec Bad Music And Butt Prints, jehož obal zdobí obtisky jejich pozadí. Kevin v poslední době tvoří a vystupuje především sólově a humor rozhodně neodkládá. Její neobyčejně pestrý debut Bitches Without Britches (u Chicks On Speed), vydává v rove 2003 a je nanejvýš zábavnou a originální směsí laptopových experimentů, skočných country fláků a úmyslně přeslazených popových písniček s legračními texty. O dva roky později vydává dlouhohrající album Eat My Heart Out. Již obálkou tohoto alba Kevin leckoho šokuje. Je tam vyobrazená ona, do pů těla nahá držící na svých obnažených ňadrech vnitřnosti (s největší pravděpodobností srdce). A stejně tak šokující je i materiál na této desce. Zde se pouští do srdceryvných chorálů, melodií a projevů, ustících někdy až v pláč, či nesnesitelný jekot. K tomu se nechává doprovázet všelijakými "kolotočáckými" beat-automaty, působícíh někdy až moc uměle či dětinsky. A v tom je možná právě ta sílá její hudby, originálního projevu a humoru...Naživo vystupuje s banjem a laptopem, procítěně zpívá, nemotorně tančí a neskutečně baví...Škoda, že jsem Kevin Blechdom neobjevil dříve, protože v roce 2004 se objevila se svou show i u nás na festivalu Alternativa. Třeba někdy příště...
A ZDE si můžete stáhnout většinu materiálu nejenom z její vlastní tvorby.
(Zdroj informací: www.freemusic.cz)

Blondýna

2008-01-05T15:22:00.001+01:00

Seděl jsem v baru, popíjel kávu a četl si v malé sbírce básní od Egona Bondyho. Snažil jsem se ponořit co nejhlouběji do atmosféry každého verše. Nevnímal jsem okolí zakouřeného prostoru a okolo sebe nafouknul jsem si velkou bublinu. Bylo mi fajn...Na stole popelník, propálený ubrus s vánoční tématikou, zbytky marihuanového listí a flaška co nemá obsah. Zapálil jsem si cigaretu a vychutnával si dlouhý kouř vynoucí se kolem. Proudíci kolem stěny bubliny, vytvářel zvláštní obrazce. Tolik chemických reakcí se ve mě odehrálo během té chvíle...Vedle ke stolu přisedla si dívka. Blondýna. Vlasy rovné jako právítko, splývající s rameny. Velké oči daleko od sebe. Prostor mezi nimi byl dost velký a takový prázdný. Klidně by se tam vešlo ještě jedno oko, nebo alespoň nějaká malá dírka, kterou by mohl odcházet všechen ten odpad z její hlavy. Na pravé ruce měla dva obrovské plastové náramky. Jeden růžový, druhý zlatý. Občas jsem si všiml, že jí ty náramky omezují v pohybu a nebo tíží. Zapálila si cigaretu a otevřela své malá ústa rudě zbarvená rtěnkou. Kdyby v místnosti bylo jen o pár stupňů více, možná že její make up by ji začal stékat do výstřihu. Její oči mě nenápadně skenovali. Položil jsem knížku a podíval jsem se na ní. Bublina praskla. Naše oči se setkali a ona hned ucukla pohledem. I přes ten silný make up jsem spatřil jemné zrudnutí v její tváři. Nemluvil jsem. Ona však přiliš. Stále si kroutila prstem pramínek vlasů, házela hlavou a snad za každým slovem se podívala na display svého telefonu. Dala si nohu přes nohu a přisunula si židli blíže ke mně. Měla spousty otázek. Já žádné. A tak jsem jen odpovídal. Za chvíli si začala stěžovat, že ji nikdo nepíše ani nevolá. Vzal jsem mobil, řekl si ji o číslo a napsal ji sms: "Víš kdo byl Egon Bondy?" Překvapivě mi odpověděla smskou, že ne. Asi se chtěla také vytáhnout s nějakým zajímavým jménem a tak mi napsala:"A Ty víš kdo byl Robinson Crusoe?"Ovšem to netušila, že Robinson Crusoe nebyl spisovatel, ale hrdina jednoho příběhu, který napsal Daniel Defoe. Blondýna...Pokračovali jsme dále. O literatuře se s ní moc bavit nedalo a tak se mě hned zeptala, co poslouchám. Vyjmenoval jsem ji tak 10 jmen mých oblíbených autorů a bylo vidět, že i zde je náhle v pasti. "Pro mě je punk, rock, techno, trance, metal všechno jeden styl. Všichni to jsou feťáci!" Pověděla mi a dlouze si potáhla ze své slim cigarety Petra. Zeptal jsem se ji, kdo je podle ní feťák. Neodpověděla a jen se tak připitoměle ušklíbla...V malé televizi nad barem právě dávali film "Slunce, seno, jahody". Představil jsem si tu blondýnu na dvorku jak vybírá hovna z králíkáren a sype zrní slepicím. Tohle mě rozesmálo. Když se mě zeptala, proč se směju, řekl jsem ji, co mě napadlo. Na její sněhové tváři se vytvořil bubák. Jen na chvíli. Takový dívný pohled. Nechtěl jsem ji urazit a tak jsem se omluvil a vytvořil diskuzi o tom, jaký je život na vesnici a ve městě. Bylo zajímavé pozorovat její reakce a poslouchat její názory...Všiml jsem si kluka za jejímy zády. Díval se do země a občas na mě zamířil dost znechuceným pohledem. A tak jsem radši už nic neříkal, zapálil jsem si další cigaretu a otevřel knížku. Najednou do mě ten kluk drknul a pošeptal mi: "Prosím, můžeš si odsednout??Já tady mám s tou holkou rande."...Típnul jsem cigaretu, zavřel knížku a odešel z baru.

♥D

2007-12-19T01:03:00.000+01:00

ooooch sladká Daisy!
buď hodná a spolkni jednu tabletku ráno
a jednu večer...
zajistím odvoz zvratek
a uklidním Tě seditivy...

ooooch sladká Daisy!
dej mi pusu na mou holou řiť
a hlaď mě svým prsem po nohou...
vypěstuj v sobě plod
a pak ho znehodnoť...

ooooch sladká Daisy!
přelep mi pusu izolepou
a potři mi tělo majonézou...
těším se na Tvé slzy
až budu je chutnat pusou...

Přijde Ježíšek a zakousne se do našich peněženek...

2007-12-13T19:12:00.000+01:00

Budou Vánoce. Bohužel. Bohudík... Opět se po roce vytáhnou staré ozdoby, aby se na měsíc pověsily na pouliční lampy. Lidi ve městě se množí před očima. Vráží do sebe, spěchají, mačkají se v přeplněných autobusech a plýtvají pohrdavými obličeji. Každý aby si urval ten kus pro sebe. A to všechno kvůli jedinému dni "pohody" a "lásky". Potom se vše zastaví a nastane klid. Jako když utne. Jako když běžec na dlouhou trať doběhne do cíle. Už to není co to bývalo. Jako všechno, i tuhle tradici pohltila moc peněz. A tak asi pravé kouzlo Vánoc můžem dnes spatřit už jen v rozzářených dětských očích (nebo v kostele?)...Nejsem milovníkem Vánoc. Pod stromeček nechci ponožky, cédéčka, mobil ani auto. Chci Vaši radost, úsměv a Tvou lásku!
Je to rok co Vás krmím svými zcestnými příspěvky na tomto blogu. Stalo se toho moc za tu dobu. Možná jsem trochu dospěl a jsem zase o kousek dál. Občas jsem bral nohy na ramena a utíkal pryč. Aniž bych se díval před sebe, utíkal jsem do neznáma. Ale teď už vím kde jsem. Jsem skoro před cílem. A z té tmy se rýsuje celkem jasná cesta. Pokud se vrátím, všechno bude zase jinak. Pokud se vydám rovně, dospěju úplně...

Chlapec a jeho svět

2007-11-24T20:47:00.000+01:00

Narodil se chlapec. Neměl žádné jméno a tak ho každý volal Chlapec. Začal objevovat svět. Dostával mateřskou lásku a každý den učil se novým věcem. Poznávat věci, osoby, pocity. Znal pláč, smích, radost, smutek, bezmoc. Měl rád když cítil, že se o něho lidé zajímají a že ho mají rádi. On je měl rád také. Bral to jako samozřejmost a neznal nic takového jako násilí. Choval se ke všem stejně a to samé od všech i čekal. Měl rád ten pocit, když si lehl do postýlky, zachumlal se do peřin a na prsa si přitiskl svého plyšového medvídka. Tisknul ho pevně a věřil, že i méďa ho má moc rád. Často si s ním potají povídal, aby to nikdo neslyšel. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby medvídek mohl odpovědět na všechny jeho otázky. Bylo jich spousty. Spousty otázek, na které se bál zeptat své maminky. Potřeboval znát příčiny. Důvody všeho, co je okolo něho...Nikdy nechtěl být sám...Začal chodit do školy a spousty věcí se změnilo. Bylo to pro něho těžké. Někdy si před spaním vzal medvídka a vůbec na něho nemluvil. Čekal, že on promluví první a nebo, že ho jen vezme za ruku. Někdy si do medvídka utíral slzy. Nevěděl proč se tohle s ním děje a jen dokázal vnímat, že on je ten jiný. On je ten jediný. Začínal si připadat čím dál víc sám a často se uzavíral sám do sebe, kde si budoval složitý svět. Svět z obláčků, sluníčka, medvídka a hodných lidí...Ve škole se mu začali posmívat. On nevěděl čím si zasloužil tolik posměchu a bylo mu to moc líto. Asi byl pro ně moc velký podivín... Přestal mluvit. Ne že by nechtěl, ale prostě to nešlo. Když otevřel pusu, nevydal jedinou hlásku. Koktal. Jediný s kým mohl mluvit byl jeho medvídek. Ale medvídek zase nemohl mluvit s Chlapcem...Moc se bál toho, co bude. Nechápal proč on je ten, kdo musí být jiný než všíchni ostatní. Někdy se na sebe jen tak usmíval do zrcadla a nebo se zavíral do sklepa. To bylo místo, kde na něho nikdo nemohl a Chlapcovi tam bylo dobře. Chodil ven do přírody. Otáčel hlavu k nebi a pořád čekal na jakési vysvětlení. Někdy s sebou bral i svého medvídka. Posadil ho vedle sebe na louku a společně počítali každé stéblo trávy. Našel v sobě toho nejlepšího přítele, na kterého se může vždy spolehnout a kterému může vždy věřit. V podvědomí mluvil sám se svým nitrem a zkoušel si na vlastní otázky odpovídat sám...On pořád čeká, kdy se všechno tohle změní. Něco se mění, ale něco zůstává. Dokáže se smát jen tak a brečet pro nic za nic. Je závislý na pocitu cizí lásky. Ale v samém nitru sama sebe má stále svůj svět, ve kterém mu je nejlepé...

+

2007-11-20T23:17:00.000+01:00

Zhasnu a dám si nohu přes nohu. Stisknu play a zavřu oči. Opřu se o zeď a hlavu sklopím směrem dolů. Naslouchám všem tónům a každému jemnému skřípnutí. Slyším jemné zvuky rozplývající se ve tmě a vysoké tóny plující v tichu. Saju je ušima a vstřebávám v žaludku. Přes mozek a krevní oběh musí projít. Aby tělo najedlo se. Ztratilo se ve tmě a odřeklo se samo sobě. Cítím napětí. Cítím objetí. Jsem hmotná forma zvuku...

KARSTEN PFLUM Přesně takhle se jmenuje elektronický IDM projekt blonďatýho kudrnáče Jacoba Madsena z Dánska. Tohle je zaručená elektronika určená přesně pro tyhle dny...Venku je zima...Popustíte trošku více kohoutek u topení, zhasnete, zahřejete se šálkem čaje a pustíte si album "Tracks"...Objevil jsem to nedávno a hned jsem si uvědomil, že tohle je další lahůdka do sbírky. Připomíná mi to tak trochu album "Brownout" od projektu Phoenecia. Stejně noční, stejně magický, stejně jemný, stejně nakažlivý.

STAHNI TO

Jarda má velkou hlavu

2007-11-18T13:25:00.000+01:00

Tohle je Jarda. Fyzicky je mu 15 let, ale duševně přibližně 25. Je velice vzdělaný. Základní školu opustil v šesté třídě když na první hodině chemie zkonstruoval atomovou bombu. Ve 12 letech byl přeřazen na střední školu, kde se však také nezdržel moc dlouho. V současné době studuje 3 vysoké školy. Až vystuduje, chce se stát kosmonautem. Ve svém volném čase rád čte, studuje a když se nudí (což se stává málokdy) tak rád sleduje dokumenty, které si před lety sám natočil...Někdo říká, že je to geniální dítě. Intelektuál. On sám si tak ale nepřipadá...Moc dobře ví, co je to endokrinní systém, DNA polymeráza, endoplazmatické retikulum, imunoglobulin, haptotaxe, transdeterminace a nebo že invaginací blastodermu do nitra blastocélu vzniká gastrula. Tohle všechno je mu vlastní a naprosto přirozené. Ale neví co je to láska, přátelství, život, rodina. Tyhle věci pro něho neexistují, protože v odborných knížkách se o ničem takovém nepiše. Pomozte mu prosím!

Změnim si jméno,ale nezměnim sebe

2007-11-10T17:03:00.001+01:00

Každý má nějaké cíle. Někdo chce přežít a někdo se chce stát prezidentem. Jedině těchto pár nejdůležitějších bodů mě žene dál...jsou to moje životní cíle...a třeba se i zasmějete:)

01. Přestěhovat se...někam daleko (do zahraničí?)
02. Změnit si jméno na Jan Jakub Jiskra
03. Přestat kouřit
04. Změnit svůj vzhled
05. Nechat se zmenšit
06. Dospět
07. Prozradit na sebe spousty věcí
08. Cestovat po světě s jedním batohem na zádech
09. Vydat pár EPček a dvě alba
10. Založit kapelu na dva roky
11. Vidět koncert Björk a Xiu Xiu
12. Založit si malou kavárnu s muzikou z labelu F communications
13. Vychovat dítě
14. Pořídít si tetování
15. Natočit krátký film
16. Přestat lidem tolik věřit
17. Věřit v sám sebe
18. Pořídit si houpací křeslo
19. Pohřbít tenhle blog
20. Zemřít

Pořadí je náhodné.

ADULT.

2007-11-06T16:18:00.000+01:00

Na koncert Detroitského manželského páru jsem byl hodně zvědavý...V Pražskym Bordó jsem se jich sice dočkal s dost velkým zpozděním, ale myslím, že čekání se určitě vyplatilo. Větsí punk obutej do elektro syrového zvuku jsem nezažil. Totální destrukce. Uřvaný projev zpěvačky Nicoly Kuperus mě hned od začátku totálně nastartoval. Mlátil jsem hlavou a blaženě se usmíval. Další podařený koncert v Bordo. Díky Recyclit!
Tady jejich klip k songu "I Feel Worse When I´m With You", který si jako většinu jejich klipů režírovali sami:

Budík budoucnosti

2007-11-01T18:22:00.000+01:00

Potřeboval bych mít docela normální budík s celkem neobvyklými vlastnostmi. Půjdete spát v šest ráno, nařídíte si ho na devátou a on vás vzbudí za šest hodin. Takový budík, který by prostě cestoval časem. Škoda, že nic takového není...

Zkouška pravých přátel aneb návod na znepřátelení své "kamarádky"

2007-10-28T16:13:00.000+01:00

01: Nasedněte se skupinou kámošů do auta a jeďte na koncert.
02: Celou dobu jízdy autem na ně nemluvte. Jen čekejte, zda oni začnou mluvit na vás. Jestli se vás třeba na něco zeptají.
03: Až dojedete na koncert, pořád na ně nemluvte a čekejte.
04: Spadněte do nezvladatelné deprese. Do pocitu totálního osamocení.
05: Opijte se.
06: Vychutnejte si koncert.
07: Opijte se ještě víc.
08: Vyjděte ven z klubu, začněte nepříčetně brečet a vzlykat.
09: Buďte venku do té doby dokavaď se oni nevratí do auta.
10: Nasedněte s nimi do auta a jeďte domů.
11: Nasaďte si sluchátka a začněte hlasitě zpívat.
12: Čekejte na jejich reakce.

Od někoho se žádné reakce nedočkáte. Od někoho ano. Přátelé můžou být zároveň nepřáteli.

Magic koule

2007-10-28T14:06:00.000+01:00

Zima přichází. Opice odchází.
Tenhle víkend byly prostě zase jen další dva ďábelský dny. Kdyby byly takovýhle dny všechny tak by to vlastně bylo fajn. Neměl bych čas myslet vůbec na nic a chodil bych všude jen s prázdnou hlavou a každou hodinu bych byl někde úplně jinde a poznával spousty nových lidí a věcí okolo sebe. Házel bych okolo sebe záchranné kruhy a těšil se, když by se do nich někdo chytil. Mohl bych si je přitáhnout k sobě blíž.
V pátek o půl jedné v noci našli jsme s Denisou magickou kouli. Byla z plastu, ale byla chytrá. Jakože inteligentní. A tak šla s náma celkem velký kus cesty a za tu dobu nás hrozně moc pobavila a začali jsme ji mít rádi. Jen kdyby jsme nebyli takový blbci, nenechali bysme ji jen tak spadnout z mostu do Labe. V tu chvíli mi jí bylo vážně líto. Kdyby jsme alespoň slyšeli nějaké šplouchnutí. Ale nic. Prostě ticho. A magic koule nikde. Kde je jí asi konec...Ten večer byl dlouhý. Zalehnul jsem v šest ráno. O půl desáté jsem vstal a dost narychlo a nečekaně odjel. Potřeboval jsem to. Po dlouhé době vypadnout. Koupil jsem si pár věcí na sebe. Setkal se s pár lidmi. A pak zase zpátky. A pak zase do baru. A pak už radši nevim. I když vlastně vím. Nečekané zprávy. Překvapení. Zklamání. Okouzlení. Opilost. Teplo. Smrad. Disko. Pot. Jako v kleci...Dlouhé objetí od bývalé spolužačky. Poplácání po zádech. Děkování. Hrdost...Zvláštní večer. Dostal jsem se do postele v pět a během pár sekund jsem usnul. A vychutnával to, čeho jsem si za poslední týden neměl možnost moc užít. Konečně...

01:25

2007-10-20T00:50:00.000+02:00

Pátek...Pátek večer a konec pracovního týdne...Nová práce mě celkem vyčerpává. Jen než si zvyknu a získám nad ní moc, budu muset každý den po práci spát. Pak se vzbudit, zamyslet se a zjistit, že poslední dobou je tady přece jen několik krásně zásadních změn ve stereotypním obalu. Učím se žít v noře. Ve vlastním obalu. Ve vlastní kukle. Když budu spát, baterky se dobijí a já zase budu moci vylést ze své kukly do práce. V pokoji je šero a ve vzduchu cítit cigaretový kouř. Pustím si Jori Hulkkonena a budu vzpomínat. Na zimní časy a na to, jaké to bude až nastanou. Lidi budou chladný. Nasadíme zimní bundy, posypeme chodníky a obličej skryjem si šálem. Usneme abysme se zase na jaře mohli probudit a otevřít se jako poupě růže...Jen poslední dobu si uvědomuji čím dál více, jak neskutečné rozdíly jsou mezi lidma. Poznávám, jak může být tímhle svět rozmanitý. A uvědomuji si čím dál víc, jak moc se těm ostatním vymykám kontrole. Nepřekvapuje mě to. Nutí mě to přemýšlet...Někdy nade mnou může kdokoliv vládnout. Hrát si se mnou jako s loutkou. Rád se dám. Někdy vládnu sám sobě. Hraju si se sebou jako s loutkou. A dělám to rád...Uvnitř cítím, že jsem neskutečně silný. Chci už vykopat ze sebe tu energii...Chci mít místnost s matrací místo postele. S malým oknem, s gramofonem a popelníkem. Nevycházet nikdy ven. Nemyslet a jen se dívat malým oknem ven. Pozorovat ty změny venku a neotvírat pošťákovi. Jen tak tam být...
V tuto krásně meloncholicky podzimní dobu se zase tak trošku mění můj hudební apetit. Jsem rád, že Underworld nám naservírovali nové album "Oblivion with bells". Zaposlouchal jsem se do něj. Chytlo mě podstatně méně než předchozí "A hundred days off", ale i tak jim to rozhodně nemůžeme nijak vyčítat. Je to hezký album. Koncepční, ale bez většího hitu, což v lepším případě může být u Underworld příjemnou změnou. V tom horšim ty z vás, co Underworld sledujete možná tohle album zklame. Lituju toho, že jsem si nevychytal předprodeje na jejich pražský koncert dříve, než bylo vyprodáno. Už jednou jsem je viděl a řadim to mezi nejlepší koncerty co jsem kdy shlédnul...Taky Neubauteni se ukázali s novým albem "Alles Wieder Offen". Nezklmali a opět ve mně pobouřili cit pro jejich osobitý zvuk. Tak je teď sjíždim celkem dost často. Vlastně se to všechno hodí...Protože je podzim.

Odpočíváme ve stínu lamp

2007-10-13T11:48:00.000+02:00

Ve skutečnosti jsem se dneska vracel pozdě v noci (nebo brzy ráno) domů v neskutečné pohodě. Ve snu jsem spal a zdálo se mi o tom. Byla zima, ale já se hřál zevnitř. Přikryl jsem se dekou i s hlavou. Byla to dobrodružná cesta. Viděl jsem houby na lampě. Houby z lampy růst. Život z železa. Tohle mě hodně zaujalo. Je to jako když vidíte ze skály růst strom. Život položený na špatných základech, ale o to silnější. Kde je vlastně ta hranice mezi snem a skutečností??? Cvak! Odtud- sem!...Ve čtvrtek jsem byl s Jürgenem v Praze na koncertu Picastro. Zajímavý, ale moc krátký. Kytaristka a zpěvačka Liz Hysen měla magický pohled. Jakoby si každýho očima krájela a pořád chtěla říct něco, na co slova nestačí. Zářila z ní magie. Ale čekal jsem, že zahrajou alespoň něco z desky "Metal Cares". Nezahráli...Jürgen se opil a já ho div netahal z klubu. Jeho černá dírá místo obličeje byla pak kromě mě všem na obtíž. Ale já vím, že on to nevzdává. Protože kdyby to vzdal, už dávno by musel být blázen. Až spolu jednou budem cestovat po světě, pomstíme se všem a na všechny budeme házet nechutně protáhly úsměvy. Zahodíme telefony a postavíme se před kamery. Vypustíme jeleny a budem chytat hvězdy do ruky. Ukousneme vám všem hlavy, nemusíte se bát. Vašim egem budem si dráždit řitní otvory!

Jürgen

2007-10-08T18:58:00.000+02:00

Jürgen je můj nejlepší kamarád. Sice jsme si nikdy neviděli do tváře, ale dokážeme se mít rádi i bez obličeje. Některé grimasy si domyslíme a někdy je to i tak lepší. On dokáže být dotěrný, ale já to taky dokážu patřičně ocenit, protože to dělám přece taky. V podstatě si nemáme co vyčítat. Někdy spolu jen tak imaginárně přemýšlíme. Je to všechno myšlenkový přenos bez jediného slova. On je totiž němec a já německy neumím ani slovo. Chodíme jen tak po venku. I když vedle mě není, já vím, že jdu s ním. Jsme spojeni tenkým vlascem toku myšlenek. Je silný, není vidět a tak ho ani nikdo nemůže jen tak přestřihnout. On by to stejně nikdo neudělal, protože Jürgena nikdo nezná. Je zvláštní, že jsme stále spolu a nikdy se navzájem neomrzíme. Obdivuju jeho černou skvrnu místo obličeje. Je temná a hluboká. Není to žádná černá barva ani díra. Je to prostě jeho výraz. Nedávno jsem se ho zeptal: "Jürgene, jsi Ty vlastně člověk?" Odpovědi jsem se nedočkal. A tak můžu jen doufat, že není. Protože žádný člověk na téhle planetě nemůže být jako on.

Tohle je jediná fotka Jürgena, která existuje. K smrti nerad se fotí. Pořídil ji sám svým starým fotoapárátem z války:

Je mi dobře / Je mi špatně

2007-09-30T07:12:00.000+02:00

Něco končí a pak zase začíná. Staré věci za nové. Nové zkušenosti za staré...
Dnes naposledy sedim v práci. Dva roky uběhly a já tu končim. Mám pocit, že si odnáším více, než s čím jsem sem přišel. Jakobych během té krátké doby vyspěl. Nebo dospěl. Nebo se něčemu naučil. Někoho nového poznal. Někoho ztratil. Něco si ve své mysli ukrojil a něco přidal. Každopádně to pro mě byla přínosná zkušenost a já s lehkou nostalgií na to celé vzpomínám. Zvláštní léta...

DAT DAT DAT !!!

2007-09-23T18:43:00.000+02:00

Včerejší recyclit night v Bordo byla ďábelská. Dimitrij to odstartoval přesně tím elektrem které můžu a tak jsem byl jeden z prvních, kdo začal pařit už tak brzy. Pak nastoupili děvčata- My name is Ann. Překvapilo mě to. Nevěděl jsem co čekat a bylo to celkem dobré. Pak se zatáhla opona a já jen čekal na DAT politics (asi jako všichni). Hodně energickej koncert. Svižné tempo. Propotil jsem si celé tričko a ke konci jsem měl pocit, že snad už necítim nohy. Takhle jsem se naposledy spotil na Sonic Youth. Nečekal jsem to a celý večer mě příjemně překvapil. Akorát toho pískotu v uších jsem se ještě doteď nezbavil.

Respekt chlape! Drž se svého stylu!!

2007-09-23T17:29:00.000+02:00

Asi není o čem psát. Mám pocit, že čím víc toho zažívám a čím víc se toho děje, tím míň mám o čem psát na blog. Cítím, že začíná podzim. Tmavá doma. A můj zákon mluví o tom, že po každé radosti přijde smutek. Možná kdybych nečekal s otevřenou náručí tak nepřijde/ Třeba se mi někdy podaří ten zákon rozbít.
Navštívil jsem vesnickou diskotéku. Celkem jsem se těšil na dobrou zkušenost. Radost mě ale nějak přešla, hned jak jsem spatřil obličeje všech těch "rádoby hip-hoperů" co stály před "klubem". Jejich oči jsem cítil úplně všude. Jejich EGA byla cítit na kilometry daleko. Asi mám moc citlivé uši a nebo prostě jen poslouchám cizí rozhovory. Ale někdy vás to trkne samo, když z druhé strany slyšíte nějaké zajímavé vyjádření na mou osobu. Někteří lidi jsou moc zvláštní. Moc konzervativní a jakékoliv vybočení a nebo útěk z jejich stáda je pro ně nepřijatelný. Každý je jiný, ale asi ne každý to dokáže pochopit. A tak jsem to v průběhu večera nějak nepobral a když už na mě někdo začal dohazovat nějakou spojitost s "tokio hotel" tak jsem svůj názor musel vyjádřit trošku hlasitěji. No a docela to i pomohlo, i když pár lidí ode mě muselo uskočit, protože bych jim dělal ostudu (ale to chápu, protože oni v té vesnici musí ještě pár let bydlet). Někdy si člověk musí otevřít hubu. A někdy přes ní i dostane. Ale taková je přece příroda. A lidí jsou zvířata...A tak jsem se pak dokonce dočkal pár respektů v podobě poplácání po ramenou. Checht! O to bych snad radši ani nestál!
Zakončím to větou od Ondry: "Kdyby lidské duše byla zrcadla, pár lidí by se pozvracelo a vstouply by sebevraždy."

I´m waiting...

2007-09-16T23:13:00.000+02:00

Zde si můžete poslechnout (dole po kliknutí na malé tlačítko play) poslední výsledek mojí tvorby v podobě nové skladby "I´m waiting...". Jako předloha k textu posloužila moje "báseň" "Otrokem svého těla" (viz archiv). Doufám, že se bude líbit.
Na mém profilu na last.fm si můžete stáhnout skladby "God is on the phone" a "Ordinace v růžové zahradě".

moduretik – I'm waiting...

ahoj léto...

2007-09-16T01:12:00.000+02:00

Slunce už tolik nesvítí. Nehřeje. Je tma. A zima se mi začíná dostávat pod bundu.
Tohle léto bylo zajímavý. Divoký, osvobozující, obohacující a vyčerpávající. Vrylo mi do paměti několik souvislostí. Jakože ta správna Pohoda je teprve v Hare Kršna stanu, Tofu Burgery jsou vynikající v jídelně Country Life, Leonard Nimoy je bůh když ho sdílíte s člověkem co je pro vás bůh a nebo jak temné dokažou být noci v osamocení. A to, že nesmím věřit každému jsem měl vědet už dříve. Všechno je to ale dost povznášející a já jsem zase o něco bohatší. Bohatství pro člověka znamená mnoho. Alespoň pro mě. To bohatství na které se nedá šáhnout, ale máte ho v hlavě. Napořád...
I v létě jsem chodil do práce a užil si jen pár dní volna. Zato jsem toho ale stihnul více, než bych čekal. Malé shrnutí akcí, které jsem navštívil:
Pohoda, letiště Trenčín: Moje jediná "zahraniční" akce tohoto léta. Padaly teplotní rekordy, naučil jsem se stavět stan, ovládat svoji fóbii k mravencům, ochutnávat roztavené gumové medvídky ze svých rukou, ovládat svoje emoce a za stovku korun českých se dokázat opít půllitrem vína. Jedno z největších zklamání tohoto léta. Hlavní hvězdy (Air, CSS) kvůli kterým jsem tam jel nakonec nepřijeli. A já zůstal sám se svým půllitrem českého vína a mraveništěm v hlavě. Smutné to bylo. Ale nikdy na to nezapomenu. Zvláštní a dost divně cizí zážitek.
CocoRosie, Divadlo Archa: To už jsem tady myslím zmiňoval. Jednoduše skvělý koncert. Ale to se dalo vlastně i očekávat. Až na to nesnesitelné čekání v přeplněném davu nedočkavých lidí co vám šlapou na paty. Tady jsem se přesvědčil o tom, že pokud člověk umí dobře hubou mlet, nemusí vozit na koncerty žádnou aparaturu. TAZ beatbox rulezzz!
Summer of Love, Pardubice: Festival s nechutnou tradicí. Komerce až na půdu. S lehkou nostalgií vzpomínám na ročníky už dávno minulé. To pak člověk aby zamáčknul slzu. Kdybych to neměl zdarma, asi bych se tam ani neobjevil. Apparat, Nathan Fake a The Models DJs z Prahy byli asi nejlepší. Ostatní byla jen taková omáčka. A taky bych celý Summer shrnul tak do 4 hodin. Alespoň bych mohl domů dříve a nemusel k ránu mrznout. Ale tak to už je jedno.
Sonic Youth, Divadlo Archa: No comment! Jeden z nejlepších koncertů mého života. Kdo nebyl, neví. Kdo nezná Sonic Youth, nežije:)
To My Boy, Bordo Praha: Kapela, která předčila mé očekávání. Podle zvuku jejich debutu se mi to nezdálo zase tak přitažlivý, ale živé podání jejich songů celkem stálo za to. Škoda, že Sporto jsem nestihl celé. To má šťávu!
Bondage Fairies, Bordo Praha: Tak na tohle jsem byl hodně zvědavej. Punk v elektro/ejtbit kabátu. Hodně našláplý a chytlavý zvuk! Jejich album mi hraje ještě teď a z ucha vyklepávám noty z koncertu. Koupil jsem si jejich sedmipalec. Koupit si tričko s překříženýma vibrátorama a nápisem "Death by penis" mi ale už strach nedovolil:) No kdo by s tím po Pardubicích chodil??:)
Vím, že jsem určitě na něco zapomněl. Ale tohle jsou hudební zážitky, které se mi vryly do paměti asi nejvíce.
A mám pocit, že se s akcema nějak roztrhnul pytel. Picastro, Underworld, Dat Politics, Lo-fi-fnk, Robots In Disquise, Mono...Určitě nestihnu všechno, ale budu se snažit:)
Tohle mě poslední dobou živí: Vector Lovers, Stateless, Anders Ilar, WWW, Xiu Xiu & Devendra Banhart split, Joanna Newsom, Devendra Benhart, Animal Collective, Lady and Bird a samosřejmě Leonard Nimoy- Mr.Spock´s music from outer space. Neskutečné jak dokáže tahle hudba pobavit. Vesmír ve vašem pokoji. A myslel to vůbec ten chlapík vážně??? Asi nikdy nenajdu na tuhle otázku odpověď:) Možná je to jedno. On je prostě jedinečný!

La Ballade of Lady and Bird

2007-09-14T00:04:00.000+02:00

Bird : Lady?
Lady : Yes Bird?
Bird : It's cold
Lady : I know
Lady : Bird...
I cannot see a thing
Bird : It's all in your mind
Lady : I'm worried
Bird : No one will come to see us
Lady : Maybe they come but we just don't see them
What do you see?
Bird : I see what's outside
Lady : And what exactly is outside?
Bird : It's grown-ups
Lady : Well maybe if we scream they can hear us
Bird : Yeah, maybe we should try to scream
Lady : Ok, Bird

Lady & Bird :
Heeeelp, Heeeelp
Can you hear us now ?
Hello !
Help !
Hello it's me
Hey
Can you see
Can you see me
I'm here
Nana come and take us
Hello
Are you there
Hello

Lady : I don't think they can hear us
Bird : I can hear you lady
Bird : Do you want to come with me lady
Lady : Will you be nice to me Bird
Lady : You're always be nice to me because you're my friend
Bird : I try but sometimes I make mistakes
Lady : Nana says we all make mistakes
Bird : Maybe we should scream more
Lady : Yes, Bird let's scream more

Lady & Bird :
Help ! Help us ! Come on ! Help
Hello !
Help
Hello !
We're lost

Lady : I don't think they cannot see us
Bird : Nobody likes us
Lady : But they all seem so big
Bird : Maybe we should just jump
Lady : What if we fall from the bridge and then nobody can catch us
Bird : I don't know let's just see what happens
Lady : Okay
Bird : Come with me
Lady : Shall we do it together
Bird : Yeah

Lady & Bird :
1 2 3....Aaaaaaah

Bird : Lady?
Lady : Yes Bird
Bird : It's cold
Lady : I know
Lady : Bird...I cannot see a thing
Bird : It's all in your mind

8BIT JEDE!!

2007-09-08T19:10:00.000+02:00

Oukej lidi. Včera jsem se celkem setnul a celý den chodim na záchod. To ta zelená :)
Ale člověk to občas potřebuje. Trošku se vymáchat v alkoholu a je zase jako novej. Vyměněnej. Připadám si už dlouho jakobych se transformoval. Měnil se v někoho úplně jiného. Přitom jádro zůstává stejné. Slíkám kůži jako had, loupu se jako pomeranč od dužiny. Že bych odhazoval všechny masky? A mám ještě nějaký vůbec? Prostě už jsem jen dlouho nebrečel. Čekám kdy to přijde. Čekám kdy zaklepe u mých dveří a vstoupí bez vyzvání. S velkou cedulí v ruce: "DEPRESE". Budu ji cítit už od vchodových dveří. Bude smrdět sírou a nalepí se na mě jako samolepící tapeta na zeď. "A teď padni na kolena a řekni, že mě miluješ!" Jo jo to známe...Chci na sebe nasadit velkou kartonovou krabici, vyříznout díry na oči, nakreslit neskutečně protáhlý úsměv růžovou fixou a projít se městem!
Ale vlastně- 8bit jede! Vzpomínku na Mária a všechny Sega hry ve mně evokuuje tahle hudba. A já u toho proseděl hodiny. Abych zabil stroj s pěti hlavama a dostal se do dalšího levelu. A další den smlouval u stánku s vietnamcema, že ta žlutá kazeta "Duffy Duck" v žádném případě nemá cenu 150 korun :) Sakra, nostalgie! No dobře...V úterý do Prahy na Bondage Fairies. Něco jako 8bit music oblíknutá do kytarovýho kabátu. Takovej zajímavej 8bit punk. Doufám, že nebudu pogovat :) Ale je tu plno další 8bit music bez toho kabátu. Nejvíc mě dostávají 777minus111, 8bit bEtty, Ben et Bene, Escapehawaii, YMCK a nebo Strawberry Machine.
Počuvaj ejt bit mjůzik!:)
Pár užitečných odkazů:
CHILDREN OF DOS
YMCK
ESCAPEHAWAII
A nebo odkaz na jednu zajímavou stránku s těma nejsměšnějšíma obálkama hudebních CD:
BAD COVERS
A ještě tady já:
MODURETIK (Díky Juráji:)

Slimák je taky zvíře

2007-09-03T12:59:00.000+02:00

Vzal jsem slimáka do ruky a mezi ostatními jsem si začal připadat jako ufón. Nepřijde mi na tom nic zvláštního a proto přikládám malou anketu:

Anketa od BlueBoard.cz

naděje

2007-09-01T12:23:00.000+02:00

Chci se vrátit zpátky
chytit čas za vlasy
a vrazit mu nůž do zad
znovu cítit to tělo
jak mluví póry skrze kůži
prsty chutnat teplo
zavírat oči a cítit jen slzy
jak plují ve mně obrazce
čáry a tečky...
zachytit je očima, chutnat vlasama...

viděl jsem na nebi zářit oheň
hořet mraky a masy žhavých uhlíků
(na mém jazyku)
chytat je do ruky a dávat do pusy
chytat je do ruky a dávat do pusy
chutnat naději

Jsem mrtě mocinky moc plavnej emobój...

2007-08-28T09:35:00.000+02:00

Včera zažil jsem celkem zajímavé setkání. Nevím jestli označení zajímavé je zrovna dost výstižné. Spíše by se hodilo říci směšné střetnutí dvou naprosto odlišných "generací"...Vraceli jsme se s kámošem z projížďky městem a on zastavil na jedné zastávce aby "nabral" dvě slečny a odvezl je domů. Byla to vlastně náhoda. A teď uvažuji, jestli zrovna v tu chvíli se na nás osud usmál a nebo zamračil. Dívkám bylo sotva 16 let a něco podobného jsem už dlouho nezažil. Vlastně jsem se smál od začátku do konce co jsme byli s nima. Buď to byl takový ten podvědomný smích a nebo totální hlasitý výtlem, který nejde zastavit. Jejich přízvuk, chování, rozhazování rukama i make up mě absolutně dostaly. Sakra! Jak může něco takového existovat??:) Úplně mě to odrovnalo...
"Jéééé ty máš čupr emo botky!* Kdes je koupil?? Já měla taky jedny, ale..."blablabla..."Jéééé ty seš hustej emo týpek! Vyfoť se s náma! Dáme si to na líííbko! A máš tam taky profil?? Je to tam mrtě mocinky moc plavný!" "Jůůůů to je mocinky plavná hudba co tu posloucháte!" "A to nevadí, že nejsi emo, ale úplně nejvíc tak vypadáš!" atd atd atd.....aaaaaaaaaaa!!! Zachraňte mě prosím od EMO myšlenek některých dívenek! A od nechutných pohledů některých ještě nechutnejších lidí! :)

*čupr emo botky= červený converse, který přežily koncert Sonic Youth- mrtě mocinky moc plavný emo kapely!

SONIC YOUTH !!!!!!!!!

2007-08-27T09:09:00.000+02:00

Peklo v Divadle Archa :

SONIC YOUTH !!!

2007-08-26T14:04:00.000+02:00

Neskutečně mi píská v uších a nemůžu se hnout bolestí. Jeden z nejlepších koncertů ve svym životě mám právě za sebou. Divadlo Archa málem spadlo. Thurston Moore přišel a skočil do lidí. Rozjelo se neskutečné peklo. Lidi na rukou se váleli po sobě. A zahráli i takové věci, které jsem absolutně nečekal. The teenage riot, Reena, Do you believe in rapture, Pink stream, Jams run free, What a waste, Skip tracer, Incinerate, 100%...Plus dva přídavky. Když dohráli připadal jsem si jako na drogách. Jako kdybych právě vylezl ze sprchy. Ještě nikdy jsem se takhle nespotil. Další splněný sen. Předčili mé očekávání a já si můžu odškrtnout další jméno na nekonečně dlouhém seznamu.

Happy Ňimburk! (něco jako "happy new year" v srpnu)

2007-08-22T13:50:00.000+02:00

Víkend byl ďábelský. V sobotu jsem se ocitl v pražské ZOO a kupodivu ani ty surikaty mě nesežraly a tak jsem po celodenním chození dorazil do radosti na Plastique. Opět další divoká noc. Po dvou flaškách vína jsem se odebral dolů a otřel se o pár těl. Lekla se mě Dáša (Dentlab) a utekla. A už asi nikdy se mnou nepromluví. Žádná škoda. Asi musím pykat za to, že jsem moc naočkovaný od Woo. Ale stejně je to divný, protože jsme si vlastně mezi sebou nikdy nic neprovedli. A já si jen omílám v hlavě ty její sliby, že na mě nikdy nezapomene:) Slibotechna- továrna na sny:) Na takové chování moje hlava nestačí...Potkal jsem tam spoustu známých a když nebyly známý, seznámil jsem se. Pak jsme oslavili nový rok další lahví a vyslechnul jsem si důležité poselství od kluka/muže/bytosti, jehož jméno je mi záhadou (alespoň doufám). Ovšem jeho nos byl tak velký, že si musel rýpnout a vyjmenovat všechny negativní označení a nadávky na mou osobu. Byl celkem milý a jeho arogance zaplnila celý klub. Když jsem se začal dusit, násilně jsem se odtrhl z náručí krvelačných piraň a pelášil na nádraží. Vlak měl zpoždění jako vždy (Času Dost)a já měl co dělat abych nepřejel spánkem cílovou stanici. Noc to byla hodně zajímavá a v některých okolnostech i poučná:) Díky přátelé (nebo úvozovky?)
Sobota byla vyčerpávající ještě více. Po třech hodinách neskutečně mrtvitého spánku jsem se probudil neskutečně spocený s několika zmeškanými hovory na telefonu. A tak jsem běžel pro lístek na Summer (díky Albanoxi) a obával se večera, že usnu uprostřed živáku Apparata. Pak jsem ale pochopil, že něco takového by bylo absolutně neskutečné a vydržel jsem až někdy do pěti do rána. S Apparatem a Ellen Alien jsem se vznášel ke hvězdám a vychutnával si mrazení po celém tělě. Skvělý výkon. Nathan Fake jak by smet! Nádhera. Jak jsem si myslel, že se budu nudit (jako minulý rok na Summeru) tak mě to celkem bavilo. Až na těch pár chvil co jsem byl sám a klepal se kosou...tak snad přiští rok. Když ne zdarma tak dírou v plotě zdarma!
Nedávno jsem taky v letním kině shlédnul dost poutavý film, který se mě celkem dotknul. Kim Ki Duk- Samaritánka: Dvě soulské středoškolačky získávají peníze na cestu do Evropy zvláštním způsobem: Jae-young se prostituuje a Yeo-jin jí pomáhá hledat zákazníky. Dívky na tom nevidí nic divného. Jednoho dne se však Jae-young smrtelně zraní. Kamarádka ji sama donese do nemocnice a posléze se rozhodne nabízet své tělo jejím klientům, avšak s překvapivým záměrem, jehož cílem je vykoupení. K dalšímu zlomu v komorním, do sebe uzavřeném příběhu dojde, když dívčin otec, povoláním detektiv, náhodou zjistí, co dělá jeho dcera po škole...Krásný film!
Taky jsem objevil několik dalších hudebních projektů. Asthmatic Athlete, Bondage Fairies (těším se na ně do Prahy), Vector Lovers, Calm...Víc v dalším vstupu!

RESET!

2007-08-20T17:46:00.000+02:00

Je to tu! Já věděl že to někdy přijde. Už bylo na čase přátelé!
Některé okolnosti a chování některých rádoby "kamarádu" mě přinutilo udělat to, na co jsem v podstatě čekal. Možná to i potřebuju a já vím, že mi to minimalně prospěje. Resetuju všechno co se stalo, všechny co jsem znal a mažu to z mozku. Věřte, že i pro VÁS to bude mít přínos. Někteří se mě totiž konečně zbavíte!:) za hubičku!:)) Mám skvělý den a doufám, že ty další (bez některých z vás) budou ještě lepší!!

Insert coins! - let´s start again!

jsem looser

2007-08-18T08:08:00.000+02:00

jsem troska
jsem blbec
jsem idiot
nikdy jsem se nenarodil
jsem duch
jsem loutka
jsem tělo
nejsem
neexistuju
...a dál ?

Překvapilo mě, že nejenom, že si tohle o mě myslí moje matka, ale i lidi, kteří mě vůbec neznají a vidí mě takřka poprvé v životě. Jenže matku alespoň miluju.
Nechci srdce. Vyrvu si ten sval z těla. Nechci být člověk, stydím se za vás!
Jinak Plastique byl celkem fajn...
shoot me, please!

Děti nebuďte homosexuální...není to hezký!

2007-08-14T18:16:00.000+02:00

Píšu z práce. Poslední dobou mě to tady dost rozčiluje a už jen počítám dny, kdy odsud zmizím. Za lepším (teda aspoň doufám)...
Zase čas utíká moc rychle a já nestíhám skoro ani spát. Zvláštní je, že jsem si zvykl spát tak 4 hodiny denně a ani mně to nevadí. Nebo spíše jsem ospalý, ale dřív jak ve dvě ráno neusnu. Vím, že se mi zdají sny, ale nepamatuju si je. Jen se každé ráno budím propocený a většinou si nějakým záhadným způsobem svléknu pyžamo:) Jednou se mi dokonce stalo, že jsem si ve spánku roztrhl tričko. Asi nemám ani ponětí o tom, co se dějě když zavřu oči. Popravdě to ani vědet nechci...
Dnes jsem měl pocit, jakobych v koruně stromu za mým oknem opět spatřil svou hrdličku. Nevím, jestli to byla ona, ale dívala se úplně stejně. Stejně smutně, ale zároveň nadějně. Možná se ji zastesklo. Jako mně. A tak jsem byl rád, že ji opět vidím. Povyrostla a už určitě není tak ustrašená jako dříve. Myslím, že asi nemá rodiče a nebo se jim ztratila. Už když byla malá, seděla tam vždy sama...
Po dlouhé době mám pocit, že mám v hlavě dost nápadů, které můžu využít v tvorbě. A skladby co jsem vytvořil za posledních pár dní alespoň za něco stojí. Ale čas ukáže...
V pátek jedu zase do Prahy. Zoo a potom Plastique. Jsem zvědav jak dopadnu tentokrát. Pokud mě ovšem ještě předtím než dorazím do Radosti nesežerou Surikaty v Zoo:)
V sobotu pak Summer of Love. Nic zajímavého co se týče hudby (snad jen Apparat), ale čekám zajímavé lidi. Uvidím...
Chybí mi spoustu lidí. Chybí mi i ty lidi, které třeba už nikdy neuvidím. Ale to už jsem si zvykl...
A tyhle Conversky chci:

A teď...!!

2007-08-02T20:04:00.000+02:00

Sedim uprostřed pokoje, poslouchám ticho a pozoruji jak světlo pomalu odchází. Slyším vlastní dech a cítím vlastní tep. Nechci si nechat ujít jediný zvuk. Ruch z venku mi připomíná dětství. Znám všechny ty zvuky co se ozývájí z hřiště za barákem. Mám je v hlavě. Chci se vrátit zase zpátky a hrabat se rukama v písku a mít radost z každé nové bábovičky. Chci mít toho plné boty a špinavé tepláky. Chci mít zase ten dětský mozek. A chci zase histericky křičet na mámu, že chci být venku ještě chvíli. A ještě chvíli si užít ten pocit být s někým...Tohle je poslední volno toto léto a já jsem zase sám. A přitom jsem vlastně teď měl být úplně někde jinde a s úplně někým jiným a né zase psát svý trapný výlevy na blog, který beztak nikdo nečte. Měl jsem se smát a být živen z úsměvů jiných. Nebudu už od vás chtít nic. Nebudu se už vnucovat. říkám si to stokrát a klidně si to napíšu tisíckrát na papír abych se vzpamatoval z toho, co dělám. Když se nebudu vnucovat, budu už úplně sám a možná mi tak bude i dobře...Může mi někdo vysvětlit, proč lidi slibují a nic nedokazují? Proč lidi dávají jen naděje a sami se lidí vzdávají? A proč je teď všechno tak divný? Chci křičet ze všech sil!! Chci plyvat krev a blít hlasivky!!!...Děkuji Ti můj Deníčku!
A ted si dam XIU XIU, narvu hlavu k repraku a zarvu si!!!

This is forever!

2007-07-25T08:12:00.000+02:00

Tahle skladba od At the drive-in pro mě znamená moc. Je v ní spoustu vzpomínek...
Absolutně strhující šou! Škoda za tu kvalitu...

...is it always like this?...

2007-07-24T09:35:00.000+02:00

Ulicemi chodím s hlavou sklopenou. S pocitem, že někdo si mě všimne. A nebude se jen udiveně koukat. Ale prostě vystoupí z davu a přijde ke mně. Pozdraví a zeptá se, jak se mám. Já odvrátím hlavu od země, podívám se mu do očí a budu se snažit vyčíst v nich celý jeho život. Usmějem se na sebe, chytnem se za ruce a už nikdy se nepustíme. Srosteme k sobě. Vybudujeme si vlastní život. Vlastní svět. Jeden. Ve kterém budem žít dva. Jako siamská dvojčata. Postavíme si malou chatku na vrcholu hory. Někde daleko. A zároveň nejblíže k jiným planetám. Vydržíme se hodiny dívat na nebe. A až zapadne slunce, začneme počítat hvězdy. Měsíc stane se našim nejlepším přitelem. Zaleze s námi pod deku, když zavřeme oči. Vyplní naše sny a pohřbí všechna trápení...Budem stále spolu. Jako jedno tělo, jako jedna duše. Umře jeden, umře i druhý. Protože jen šílená láska je celá...
Hrdličko vrať se ke mně prosím...
___________________________________________________________________

I chose an eternity of this
like falling angels
the world disappeared
laughing into the fire
is it always like this?
flesh and blood and the first kiss
the first colours
the first kiss

we writhed under a red light
voodoo smile
siamese twins
a girl at the window looks at me for an hour
then everything falls apart
broken inside me
it falls apart

the walls and the ceiling move in time
push a blade into my hands
slowly up the stairs
and into the room
is it always like this?

dancing in my pocket
worms eat my skin
she glows and grows
with arms outstretched
her legs around me...

in the morning i cried

leave me to die
you won't remember my voice
i walked away and grew old
you never talk
we never smile
i scream
you're nothing
i don't need you any more
you're nothing

it fades and spins
fades and spins...

sing out loud
we all die!!!
laughing into the fire...

is it always like this?
(The Cure- Siamese twins)

mám nějaké jméno??...a nebo jsem prostě jen"emo"?

2007-07-24T01:06:00.000+02:00

Mám srdce, které nepoužívám jen jako sval. Mám taky hlavu. A mozek...
Jmenuji se Jan Jiskra. Kdo je "emo"?
Nazývejte věci a činy pravými jmény. Nazývejte lidi pravými jmény...

Otrokem svého těla

2007-07-23T20:59:00.000+02:00

Jako kapka v moři
Jako hvězda na nebi
Jako stéblo v poli
Jako ryba na souši
Čekám ještě na něco
Na něco vyššího
Na něco dalšího
Na další letmý pohled
Na další výsměch do očí
Co jen slzy odpouští...

Čekám na sny, které neskončí
Čekám na vzpomínky, které nebolí
Čekám na svět, až mi odpustí
Čekám na jednorožce, až v nebi mě pozdraví
Čekám...
Jako pacient na poslední injekci
Čekám až usnu a už se nevzbudím...

Chytil jsem ducha a zavřel ho do klece...Teď ho mám v pokoji a smějem se na sebe!

2007-07-19T00:56:00.000+02:00

Divné léto. Žádné prázdniny. Práce v kombinaci s cestováním a volným časem je celkem spěch. Tak alespoň se pořád něco dějě. V Praze se začínám cítit lépe než by mohlo být zdrávo. Hlavně když tam jsem s určitými lidmi. Nebo i člověkem. Nebo jen s kýmkoliv ve mně...Minulý týden jsem byl v Divadle Archa na koncertu CocoRosie. Narvaný prostor davem lidí, čekajicích před pódie na zjevení dvou magických postav. Celkem mě začli bolet záda a tak jsem byl otrávený. To však zpestřil nečekáný "předskokan" TAZ. Vběhnul na pódium v neskutečně širokých kalhotách s rozkrokem po kolena, v neskutečně vytahaným a sepraným triku Nike, a s neskutečnou "bejskou" na hlavě. Získal si všechny svým neskutečným beatboxem, který rozjel. Nikdy bych nevěřil, že tohle může lidská huba někdy vypustit. CocoRosie zahrály v podstatě všechno na co jsem čekal a tak konečný pocit byl celkem euforický:) Hlas obou sester mě odvál někam úplně jinám. Někam do jiných krajů. Bylo to naprosto čisté...
A zítra jedu na Pohodu. Těším se za svými bratry:) Air, CSS...óóó bóóóže!!ach!!!

Pod mýmy okny na větvi stromu sedává hrdlička. Sedávala. Dnes už tam nebyla. A tak nevím co s ní je a mám strach...Kdykoliv jsem otevíral okno, vědel jsem, že tam bude. Pořád tam seděla. Ve dne i v noci. Myslím, že možná ani neuměla létat. Byla malá. Dnes poprvé tam nebyla. Mám strach, že zahynula...A nebo prostě třeba odletěla. Vyrostla a naučila se létat...
A už není moc čas sem psát...

____________________________________________________
Hit mého srdce. Skladba z mládí...A já na to našel klip!

Teď jsem si byl z okna zapálit a moje sousedka chrápe takovým způsobem, že to slyší celé sídliště skrze otevřené okno k ní do garsoniery. Do toho ticha a tmy v jednu ráno, dokonalá poezie...

Všechny divy světa...

2007-07-18T02:41:00.000+02:00

...spatřit v jediný moment
na Tvé tváři
dýchat kůží
póry vstřebávat pocity
cítit barvy
vidět zvuky
brodit se davy
lehce a nevinně
špičky po oblacích
necítit nic
a přece všechno
milovat...

Když přeběhne černá kočka přes cestu a vy ji srazíte autem, budete mít poloviční smůlu a nebo jen zasraný auto?...

2007-06-22T00:17:00.000+02:00

Po cestě domů spatřil jsem na mokrém chodníku šneka. S ulitou...Už byl skoro na okraji chodníku a stačilo pár centimetrů k překonání velké cesty přes celou šířku cesty. Když jsem ho tak pozoroval, uvědomil jsem si, že vlastně musí být úplně odlišný od člověka. Uplně jiný život. On nemůže žit podle našeho času, protože by se v podstatě hrozně nudil. Musí mít svůj vlastní svět a jiný čas. Je pomalý. Nikam nespěchá a před nebezpečím, zaleze do sebe. A po celou dobu svého bytí se snaží dosáhnout nějakého cíle. Překonat cesty a přemístit se...Jenže pokaždý když se v noci podívá nahoru, připadá si tak sám...

SUNDEJTE HLAVY!!!

2007-06-14T15:40:00.000+02:00

Tyhle dny jsou na mě až moc hektické. Sakra!...V pátek jsem odehrál v pardubickém Divadle 29 svůj první sólový koncert se svým projektem "Moduretik". Nic moc. Na celé akci se moc lidí neukázalo a tak vládla spíše domácí atmosféra. Škoda. Ale bylo to celkem příjemné vybočení ze stereotypu a zajímavě pojatá akce (díky Báro!). V hlavním sále vystoupili ještě Magnetik, Midi Lidi a projekt Alef. Magnetik jsem už viděl předtím několikrát, ale nikdy mě to moc nenadchlo. Podlě mě celkem neúspěšná kopie Kraftwerk. Ale komu by se podařilo kopírovat úspěšně takovou legendu elektronický hudby? Já bych si to snad ani nedovolil. Proč když je vidím naživo mám pokaždé pocit jakobych seděl doma za počítačem a skládal hudbu? Ten program se z poslechnu nezapře. A proč pocit, jakoby to celé bylo hraný na playback? Možná na tom něco bude. Ovšem Midi Lidi mě dostali úplně z druhé strany. Jejich show je plná života, zajímavých textů, improvizace a geniální projekce. Moc dobrý! Konečně nějaký ryze český elektro projekt s lidskou tváří a bez robotů! Ještě druhý den jsem je viděl na Klídek festu v Hradci. Kdyby tam nebylo takové horko, určitě bych si to užil víc! Jako poslední hrál v Divadle 29 projekt Alef, což je jeden človíček (nebo chcete-li panáček) tvořící ve fruity loops. Nebyly to špatné kompozice. Jen občas celkem stereotypní využití vokálů. Slyšel jsem ho poprvé a celkem jsem u toho usínal, jelikož jsem byl uz šíleně utahaný (ale nebyl jsem zdaleka sám)...Zítra jedu na Plastique do Prahy. Snad to nebude tak úchylný jako minule. Rád bych s uhlazenou pěšinkou i odjel :)
Jinak stále čekám...Čekám, objevuju a pozoruju. Nespim, pracuju, medituju a tvořim. Občas si rvu vlasy a utírám slzy...Nedávno jsem objevil svého dvojníka. Ne že by měl dva metry, ale nosí v hlavě dost podobný mozek tomu mému. Věděl jsem, že někdo takový existuje. Musí žít. Ale jen jsem netušil, že zrovna v našem státě. To je zajímavý...A tak pořád ztrácím a zase nacházím. Takže jsem vlastně pořád na nule...A léto mě zase otupilo!

Přikládám ještě klip k jedné skladbě, která mě poslední dobou chytla. Je to svěží elektro od projektu FPU (vlastním jménem Peter Benisch ze Švédska).
Mám nadměrně nového elektra a nových desek. Chytlo mě nový EP XXL (Xiu Xiu+ Larsen- hlavně skladba Lost in the society, kterou denně slyším minimálně 5x).

Ringo miluj mě!!!

2007-06-02T16:35:00.000+02:00

Vracím se zpět. Vracím se ke svým kořenům a začínám se stávat tím nejobrněnějším rytířem. Chci vnímat, chci cítít a už to nejde...Poslední dny jsou kolotoč. Na nic není čas a já pořád někde pobíhám. Cestuju, potím se, pracuju a doufám. Doufám v to, že člověka, kterého jsem poznal nedávno zase brzy neztratím...A to mě teď užírá nejvíc. A už nevim co psát. Lásku si vynutit nemůžu. Ani nechci...Až schodim všechno to brnění, určitě napíšu něco, co alespoň bude davát smysl (ale stejně to nebude nikoho zajímat)...
A tohle je bůh:

Tvůj dotek...

2007-05-13T09:22:00.000+02:00

...probudí všechny víly
tvůj dotek
roztaví ledy

tvůj dotek
promění mě v otroka
tvůj dotek
vyléčí rány

tvůj dotek
zastaví války
tvůj dotek
vyhraje všechny sázky

tvůj dotek
zhasne hvězdy
tvůj dotek
otevře mi oči

tvůj dotek
vryje se mi do kůže
tvůj dotek
místo jídla

tvůj dotek
rozpláče kata
tvůj dotek
bude tu...
ve mě...

Včera...

2007-05-04T09:24:00.000+02:00

...byl zvláštní den. Řekl bych něco jako vybočení ze stereotypu každého dne. Mám pocit, že poslední dobou ten stereotyp nějak mizí. A já vím čím to je. Je léto a já cítím, že každý den může být jiný, když svítí sluníčko. Začínám poznávat spousty nových lidí, začínám cestovat, začíná dovolená:) Včera jsem to sluníčko trávil s člověkem, který ve mě zanechal nějakou zvláštní stopu. Snad se ta stopa nevypaří jako voda na asfaltu. Na něco čekám a nevím na co. Nechám se překvapit... Stojím u Teska a přijde ke mě cikánka. Jestli nechci vyložit budoucnost. Čekal jsem otázku ve stylu jestli nemám cigáro. Začalo se mě to lehce mlet v hlavě a jediné co mě napadlo, odpovědět otázkou, jak to děla..."Vidím Ti to na očích!"..."Pojď kousek pryč a já Ti vyložím z ruky!"...Chvíli jsem váhal a bál se, ale pak jsme nakonec šli za roh, já vytáhnul levou ruku z kapsy a ona začla. První co řekla bylo, že jsem dobrý člověk a pokud půjdu správnou cestou můžu mít dost peněz. To mě celkem zarazilo. Pak pokračovala, že zažiju velkou lásku, ale ještě předtím zklamání (pokud prý už nebylo). Budu mít 4 děti (ha) a nějakého velkého nepřítele. Nevěděl jsem co říkát a upřeně jsem se na ni díval a ona pořád věštila. Pak se zastavila a řekla: "Další budoucnost peníze si žádá!" To jsem trochu nepochopil a tak mi to řekla polopaticky: "Dej peníze!!"...Měl jsme jen pár korun tak sem je vytáhl z kapsy a dal na ruku. "Víc nemáš??? Dej papírovou a celou budoucnost Ti řeknu!!"...To už jsem se začal trošku smát a ona začla odcházet a cestou si vyhlížela další oběť. Ale byla dobrá! Aspoň něco předvedla a já mám o čem uvažovat!

Andělé jsou!

2007-04-30T15:32:00.000+02:00

"Ty jsi změnil módu??" Ptá se mě malý kluk, ktery bydlí jen s dědou a udiveně mě pozoruje. Stejně tak udiveně se dívám já a nacházím jedinou odpověď: "Ano.Je léto."
Věci se mění, lidi se mění, stromy kvetou a slunce hřeje. Jen duše zůstává stejná. Opojená vůní květů a hřejícícho vzduchu zdá se být jiná. A já čtu povídky o andělích a o smrti. Koukám se do nebe skrze černé brýle a hraju si s větrem. A v hlavě zmatek... Zítra je tu první máj . Lásky čas. Tak kdo mě políbí pod rozkvetlou třešní?

Jsme jen molekula v dalším světě...

2007-04-27T11:13:00.000+02:00

Často se zamýšlím nad světem a podstatou bytí. Ne s každým si ale můžu o tomhle popovídat a otevřeně propagovat své myšlenky aniž by si nepomyslel, že jsem divný. Jsem rád, že včera večer se mi to povedlo a přesvědčil jsem se, že nejsem sám, koho tohle zajímá. A taky nejsem sám, komu lidi často nerozumí (je nás málo, ale to je dobře). Přemýšleli jste někdy nad tím, proč žijeme? Co za tím vším je? Nechci teď vypadat jako nějaký náboženský fanatik. Nechci propagovat žádné bohy, ufóny nebo něco podobně nadpřirozeného. Nad tímhle se snad musel někdy zamyslet každý. Jenže většinou na nic nepřijdete, teda pokud si nepřečtete Bibli:) Ale já chci zůstat při zemi.
Nedávno mě napadla zajímavá "teorie". Jsme součástí ohromného "světa". Nekončícího systému a tmavého vesmíru. Kde je konec všeho? Kde jsou ty hranice? A co je za nimi? Prázdno?... Nikdo z nás si vlastně žádné takové "prázdno" ani nedokáže představit. Vždycky něco musí být...Co když jsme jen malá molekula v obrovském systému ("světě")? Celá zeměkoule by pak byla jen pouhou tečkou v nekonečnu. pokud to srovnáme s vesmírem tak tomu opravdu tak je a takových molekul jako jsme my je nekonečně mnoho a vesmír je pro naše myšlení nekonečný prostor...

Kačerov jak hurikán

2007-04-23T23:52:00.000+02:00

Tenhle víkend byl hodně divokej. Byl jsem v Praze. Bylo blaze. Moc si toho teda nepamatuju, ale možná že právě dobře. Jeli jsme tam na Plastique do Radosti. Celkem zajímavý klub i když nikde jsem se nemohl vyhnout tomu zvláštnímu pražskýmu vzduchu. Kdybych tam bydlel, asi bych si zvykl, ale zároveň vím, že Praha by mě určitě dost změnila. O tom sem se přesvědčil právě v pátek večer...O post elektro projektu jménem Namosh jsem ten den slyšel poprvé a hned večer jsem měl možnost ho vidět na živo. Turek žijící v Berlíně mě dost překvapil svým psycho projevem kterým promlouval k lidem. Stavěl se na hlavu, dělal kotrmelce a další vylomeniny. Už dlouho mě něco tak nechytlo. Vážně Vás to pohltí (http://www.myspace.com/namosh). Další program večera je někde v mlze v nenávratnu. No comment...
Nedávno mě celkem dost chytlo nové album CocoRosie- The adventures of ghosthorse and stillborn. Je to zase o něco jinačí a to je dobře. A ten lístek co mě tady leží na jejich koncert do Prahy se už nemůže dočkat až z něho bude strhnutý "kontrolní ústřižek".
8. června hraju jako Moduretik v Divadle 29. Bude to premiéra a tak se celkem těším.
A v červenci do Polska na Björk, čímž se mi splní další velký sen.

vakuum v srdci

2007-04-19T01:45:00.000+02:00

Tohle mě teď dává sílu. Tohle mě teď nabíjí...
V těhlech prázdných dnech kdy přicházím o kus sebe samotnýho...O další kus mého srdce...O další přítomnost co mění se v minulost a ve vzpomínky co tolik bolí.
Baví to někoho? Baví někoho tohle číst? Mě je to jedno...Třeba sem dlouho nic nenapíšu. Ale tohle video by jste měli vidět...

Je normální být nenormální?

2007-04-13T01:03:00.000+02:00

Mám strach. Mám strach ze všeho. A možná nejhorší je, že nemám strach ze sebe, ale z těch druhých, o kterých vlastně pořádně nic nevím. Mám strach taky ze své budoucnosti. Někdy bych chtěl mít v sobě tu moc a nahlédnout o nějaký ten rok dopředu. Možná by tam byla už jen tma... Zase přišel přelom. Všechno se láme a já zase čekám až to přejde. Možná to potrvá jen dalších pár dnů nebo týdnů. Dokavaď si prostě zase neodvyknu a nebude čisto. A potom na chvíli klid a čas na zotavenou. Jsem jako cestovatel, který se nikdy nezastaví v cíli. Dívá se stále před sebe. Míjí různá místa a někde se i zastaví. Zůstane par dnů a pak zase dál. A jen jediný pohled zpět by mohl vyvolat vzpomínky na místa, kde třeba už nikdy nebude. A přitom byly tak krásné... Žiju životy jiných jakoby byly moje a ocitám se tak v roli nepříjemného brouka sídlícího přímo v centru mozku každého, kdo se přiblíží mému tělu. Je tohle normální?

přízemní fotky

2007-04-08T15:17:00.000+02:00

*o hliněné nádobě

2007-04-03T23:40:00.000+02:00

V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy donesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky.
Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jednu a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka:
- Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.
A nosič jí odpověděl:
- Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé?
To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je a uvidět v něm to dobré.

THE BLOW

2007-03-26T19:23:00.000+02:00

Včera jsem se zůčastnil celkem zajímavé akce na Pražské sedmičce. Ještě v sobotu večer jsem se rozmýšlel, jestli vůbec pojedu. Vstávat ráno do práce se mi totiž po takové akci zrovna nechtělo. Teď už ale vím, že to rozhodně stálo za to. Na programu byly dvě americké kapely- Make Believe a The Blow. Nejvíc očekávany u mě byli The Blow, protože už předtím jsem něco málo slyšel na jejich myspace a docela dost mě to zaujalo (www.myspace.com/theblowus). Make Believe (ex Cap'n jazz, Owls, Joan of Arc- www.myspace.com/makebelieve) jsem nikdy předtím neslyšel a popravdě mě to moc nechytlo. Jen zpěvak dokázal rozesmát svým osobitým stylem tance a nebo svým tichým projevem k publiku. Za celý koncert řekl jen pár vět, mezítím se několikrát ušklíbnul a pronesl něco jako "wait, wait, wait..." Celý mě to přišlo jako takovej dost buranskej projev:) Indie nebo tak něco:) Zase tak špatný to nebylo, ale asi jsem čekal něco víc. Dohráli a za pár minut se na podiu objevila zpěvačka z Blow, celkem zajímavě oháknutá. Pronesla něco ve stylu: "Promiňte neumím česky a tak budu mluvit anglicky. Pomalu..." a začala zpívat jen tak na sucho a do toho prstem vyťukávala rytmus do mikrofonu. To už byla sedmička celkem dost naprásknutá a všichni čekali, co se z toho vyvrbí (nebo jsem byl sám?). Já se nezmohl na nic a jen jsem zaujatě koukal na tu zajímavou slečnu. Překvapilo mě, že tam byla sama (normálně vozí ještě svojí druhou polovičku- bubeníka. O tom jsem si myslel, že je to ženská:). Nakonec celý koncert odzpívala sama, ale nemyslím, že by to nějak ubíralo na kvalitě. Taková potrhaně/perverzní karaoke show. Suchý elektro co má říz. Skvělý texty (tady: http://www.songmeanings.net/artist.php?aid=137438965194) a geniální projev. Nemohl jsem si nevzpomenout na Švédksou dvojku The Knife. Skladby prokládala (post)veselýma historkama z života a hezky se kroutila. Přídavek byl jen jeden v obdobné podobě jako na začátku...Hned jak to zkončilo, sebral jsem se a šel dozadu se mrknout po nějakym tom CD. A za pár sekund mi ona podávala CD Paper Television, hezky se usmívala a divila se jak jsem vysoký (kdo by se nedivil:). A já už se jen těšil až to doma pustim. Po dlouhý době zase nějaký elektro který mě vážně dostalo. A celkem vydařený koncert...Ještě tak přežít cestu domů v narvaným autě a s hudbou, co připomíná řítící se popelnici s nářadím ze schodů a můžu spokojeně ulehnout do svého pelechu:)
Tady je pár fotek. Bohužel jsou všechny z jednoho úhlu, jelikož se mi v tom davu jaksi nechtělo přebíhat:)
__________________________________________________________
make believe:

the blow:

se spoustou vzpomínek v mé hlavě....detaily...a obličeje...a jejich úsměvy

2007-03-12T19:49:00.000+01:00

Také vstáváte každý den s pocitem, že zažijete něco velkého? Něco na co nikdy nezapomenete? A pak se něco stane a vy si třeba vůbec nestačíte uvědomit, že to bylo to velké co se stává jednou za pár let a že právě teď vám to utíká pod rukama. A uvědomíte si, že ty nejvzácnější chvíle jsou vlastně tak běžné. Nebo spíše mohou být běžné. A teprve když ty vzácné chvíle ztrácíte, víte, že přicházíte o hodně. A jediná možnost jak být zase šťastný by byla vrátit ten čas a zažívat znovu ty nádherné chvíle. Ale pak už byste je stejně nedokázali dostatečně ocenit, protože byste si třeba lépe uvědomily jejich cennost...A zbydou jen vzpomínky, které jsou zatraceně živé...Za pár hodin se to zlomí a mě bude jednadvacet. A stále jsem to já. Stějně naivní a stejně debilní. Stejně upřený a pořád závislý. Závislý na lidech...

XIU XIU clowne towne

2007-03-07T11:15:00.000+01:00

Zbožnuju Xiu Xiu!!! A tenhle klip mě od nich poslední dobou rve srdce:

Žížala pod kůží

2007-03-05T10:09:00.000+01:00

Píšu z práce. Nic mě nedokáže po ránu tak dokonale probrat jako pondělní ranní shon v práci. Nakonec jsem opět rád, že jsem tady. Protože jedině tady se dokážu naprosto uvolnit a zapomenout na ten život venku :) Jen jsem zvědavej na 15.března, protože to bude teprve zlom. A možná pak toho uvolňování bude méně. Ale za více peněz.
Nedávno se mi zdál divný sen. Jelikož se mi sny nezdají, tak už jen to samotné mě dost překvapilo. Byla to možná spíše noční můra. V tom snu mi žížala zalezla pod kůži. Její tělo prosvítalo skrze moji kůži. Prožírala se dále svými kusadly a tímto putovala po všech záhybech mého těla. Jen si v tom snu nepamatuji sebe a svoje reakce. Zvláštní...zajímalo by mě, co to znamená. Nevíte to někdo? Třeba mě hryže svědomí...